Menu
V této knize se pokouším o písmenkovou trojčlenku, ve které si sám čtenář vyhodnotí přímou a nepřímou úměru v souvislosti s minulostí, současností a možná i nějakou nadčasovostí, která je skryta v různých úhlech pohledu na věc.
Text je rozdělen třemi barvami:
Modrá pro současnost
Černá pro minulost (minulý život)
Zelená pro skryté jádro věci, řešení a uzdravení…
Čtenář se zde stává aktivním pozorovatelem velmi krátkých příběhů/situací a může/nemusí hledat nějakou souvislost s dalšími příběhy/situacemi odjinud (nebo toho samého člověka?). Tři příběhy v jednom. Podobnost se šamponem z drogérie je čistě náhodná 😊
Výsledek přečteného bude pro každého čtenáře jiný. A tak to má být. Všichni jsme jedineční, výjimeční a originální. Nikdo z nás není s nikým stejný. Možná všichni usilujeme o jakousi dokonalost. Jenže i ta pro každého z nás znamená něco jiného. Možná ta pravá dokonalost je právě v té naší úžasné nedokonalosti, jinosti, chcete-li.
Možná náš život je jen o sbírání zkušeností, učení se zpracovat emoce. Možná se máme naučit vnímat věci, myšlenky, chování, čas, víru a nevíru… jen z různých povahových, vztahových a životních skládaček.
Základem krátkých situací je emoce/pocit, který v dalších dvou příbězích může mít opačnou, nebo podobnou hodnotu. Zúčastnění lidé mohou a nemusí být stejní. Hlavní „hrdina“ příběhu je vždy stejný, ale v různých rolích: žena, muž, dítě, dospělý, starý, mladý, silný, nemocný atd…
Je chyba, když nezvládnu nějakou změnu ve svém chování či pohledu na situaci? Z vrtulníkového pohledu to není chyba. Ale v obyčejných lidských vztazích se nezvládnutí změny může stát kamenem úrazu pro nás, pro naše okolí… A pak… když nedokážeme udělat změnu pro lepší soužití, pro lásku, pro toleranci a pokoru… Pak může nastat změna zvenčí, změna mimo nás, protože tu změnu udělá někdo vedle nás… a my s tím pak těžko můžeme něco dělat. A nakonec to ovlivní i nás. Ale třeba jinak, než mohla situace dopadnout tím, kdybychom se dokázali změnit sami.
Změna často bolí. Ale bez bolesti není vývoj… Zatím to tak je.
Ale nic není tak tragické, jak to vypadá. V budoucnosti nás čeká úsměv nad tím vším.
No tohle mě moc nebere… Ale co už… Občas musím manželce plnit přání, že? Z metra na Chodově
Sotva se držím na nohou. Povel „do útoku“ zní nějak divně z dálky… Jo, to ta bomba, co vybuchla
Tibet mě vždycky přitahoval. Nevím proč? Něco mě táhlo pryč od lidí, pryč od hluku, pryč od všeho,
jdeme do vyhlášené čajovny a galerie obrazů. Majitelé bydlí v přízemí, je zde i malá prodejnička
nedaleko ode mne. Oči štípou od kouře. Cítím prudkou bolest v levém rameni. Jo, dostal jsem to. Po
s čím by se mohlo spojovat slovo MNOHO. Nutkavý pocit, že musím najít odpovědi pro své vnitřní
suvenýrů. Nahoře je úžasná čajovna. Ale teď jdeme do prvního patra. Manželka si potřebuje relaxovat
ruce mi stéká čerstvá krev, v hlavě hučí jak v úle. Rozhlížím se. Strašné, to je strašné! Další mrtví! A do
otazníky, které neumím ani sama pro sebe dát do slov. Jen pocity, pocity, pocity. A otazníky z neznáma.
mezi léčivými obrazy – prý především v Rusku je malíř uznávaný. Galerií zní příjemná hudba, jejíž
nefungujícího mozku a těla cpou další příkaz. No jo. Od toho tu jsme, že? Je mi z těch příkazů už nějak
Prázdné srdce, které potřebuji zaplnit něčím hřejivým. A lidé mi k tomu nestačí. Nevím proč… Jdu svým
rytmus je elektronicky spojen s nasvícením velkých minerálů. Andělé z obrazů mi nic neříkají… Ale
zle. Copak jsme stroje? Napínám poslední síly do dalšího útoku. Mačkám spoušť… Už ani nevnímám
životem jak velkou zahradou a seznamuji se s jednotlivými květy, stromy, trávami. Jdu a jenom
ta energie, která tady na člověka dýchne, je fakt jedinečná. Pro mě jako materialistu je toto místo
zpětný ráz zbraně. Dostal jsem další ránu do břicha, do nohy a pravé ruky. Mé tělo se kácí k zemi.
pozoruji. Cítím, jak je všechno propojené. Tráva, na které sedím, květiny, kámen, mravenec, rybníček,
jako science fiction. Jenže u filmů cítím to příjemné napětí z akce, tady opak. Tady je divné ticho a
V obličeji mě dusí hlína a špína a krev. V hlavě mi zní = to je konec. Slyším se z dálky řvát bolestí.
pes, já, tetelící se vzduch, slunce a obloha nade mnou… Velmi jemný, a přitom silný pocit JSME JEDNO.
taková zvláštní pohoda, která se dere do mého logického myšlení jako slizký had. Jestli opravdu existují
Najednou všechno tichne. Válka kolem mě, i bolest ve mně. Nejsem schopen jediné myšlenky. Jen…
Vnitřní vyprázdnění přináší propojení se vším na planetě Zemi, možná i s vesmírem? Největší živý
zvláštní mystická místa, tak je to tady. Energie této místnosti mi leze dovnitř mysli, cítím ji na kůži, ale
Jen tak samo, s nějakou zvláštní samozřejmostí, mi vzniklo v hlavě poslední slovo: ODPUSŤ! Pak přichází
obraz, jaký může člověk vnímat, největší živý obraz, který může člověk nést v srdci. Je tohle odpověď?
nevím, co s ní?
konečně úplné ticho, a klid, čím blíž jsem světlu, které z dálky přichází…
Je tohle to, co hledám?
No tohle mě moc nebere… Ale co už… Občas musím manželce plnit přání, že? Z metra na Chodově
jdeme do vyhlášené čajovny a galerie obrazů. Majitelé bydlí v přízemí, je zde i malá prodejnička
suvenýrů. Nahoře je úžasná čajovna. Ale teď jdeme do prvního patra. Manželka si potřebuje relaxovat
mezi léčivými obrazy – prý především v Rusku je malíř uznávaný. Galerií zní příjemná hudba, jejíž
rytmus je elektronicky spojen s nasvícením velkých minerálů. Andělé z obrazů mi nic neříkají… Ale
ta energie, která tady na člověka dýchne, je fakt jedinečná. Pro mě jako materialistu je toto místo
jako science fiction. Jenže u filmů cítím to příjemné napětí z akce, tady opak. Tady je divné ticho a
taková zvláštní pohoda, která se dere do mého logického myšlení jako slizký had. Jestli opravdu existují
zvláštní mystická místa, tak je to tady. Energie této místnosti mi leze dovnitř mysli, cítím ji na kůži, ale
nevím, co s ní?
Sotva se držím na nohou. Povel „do útoku“ zní nějak divně z dálky… Jo, to ta bomba, co vybuchla
nedaleko ode mne. Oči štípou od kouře. Cítím prudkou bolest v levém rameni. Jo, dostal jsem to. Po
ruce mi stéká čerstvá krev, v hlavě hučí jak v úle. Rozhlížím se. Strašné, to je strašné! Další mrtví! A do
nefungujícího mozku a těla cpou další příkaz. No jo. Od toho tu jsme, že? Je mi z těch příkazů už nějak
zle. Copak jsme stroje? Napínám poslední síly do dalšího útoku. Mačkám spoušť… Už ani nevnímám
zpětný ráz zbraně. Dostal jsem další ránu do břicha, do nohy a pravé ruky. Mé tělo se kácí k zemi.
V obličeji mě dusí hlína a špína a krev. V hlavě mi zní = to je konec. Slyším se z dálky řvát bolestí.
Najednou všechno tichne. Válka kolem mě, i bolest ve mně. Nejsem schopen jediné myšlenky. Jen…
Jen tak samo, s nějakou zvláštní samozřejmostí, mi vzniklo v hlavě poslední slovo: ODPUSŤ! Pak přichází
konečně úplné ticho, a klid, čím blíž jsem světlu, které z dálky přichází…
Tibet mě vždycky přitahoval. Nevím proč? Něco mě táhlo pryč od lidí, pryč od hluku, pryč od všeho,
s čím by se mohlo spojovat slovo MNOHO. Nutkavý pocit, že musím najít odpovědi pro své vnitřní
otazníky, které neumím ani sama pro sebe dát do slov. Jen pocity, pocity, pocity. A otazníky z neznáma.
Prázdné srdce, které potřebuji zaplnit něčím hřejivým. A lidé mi k tomu nestačí. Nevím proč… Jdu svým
životem jak velkou zahradou a seznamuji se s jednotlivými květy, stromy, trávami. Jdu a jenom
pozoruji. Cítím, jak je všechno propojené. Tráva, na které sedím, květiny, kámen, mravenec, rybníček,
pes, já, tetelící se vzduch, slunce a obloha nade mnou… Velmi jemný, a přitom silný pocit JSME JEDNO.
Vnitřní vyprázdnění přináší propojení se vším na planetě Zemi, možná i s vesmírem? Největší živý
obraz, jaký může člověk vnímat, největší živý obraz, který může člověk nést v srdci. Je tohle odpověď?
Je tohle to, co hledám?
Synova partnerka trochu nejistě vysvětluje: „No, Zuzka teď vidí nějakého lvíčka. Nedávno musel Honza
„Pendy, pojď!“ volá dívka na lvici a rychlou chůzí odchází od domku svého strýce. Je tak šťastná, že
Andělka zvířat, jako asi osmiletou holčičku přezdívali, se drží pevně lví hřívy a jede na svém králi Jomo
jít do koupelny, a vynést ho, protože ho tam nechtěla.“ Dívám se na tříletou vnučku, která ještě moc
tu může být! Před šíleným vedrem se může skrývat v exotické přírodě. Její uši obklopuje neskutečně
směrem ke vzdálené části stepi, protože cítí, že tam má nějaká zebra zdravotní problém. Do zvířecích
nemluví, ale nadšeně mi ukazuje své ruce. Běhá po nich malý lvíček, od hřbetu ruky až po rameno
krásná hudba barevných ptáků. Její černá pleť je tady tak zvláštně zlatavá, krůpěje potu se někdy
konfliktů se nemíchá, to je věc přírody, ne její. Ale tam, kde cítí bolest a strach zvířete z neznámého,
a zpátky, někdy přeběhne kolem krku na druhou ruku, někdy přeskočí z dlaně do dlaně. Zuzka ho
smíchají se slinami malých lvíčat, když si s nimi Malaika hraje, a pak ty mokré skvrnky na kůži vytváří
tam vždy spěchá a pomáhá. Místní obyvatelé ji plně uznávají za dar od Boha a vzhlíží k ní s úctou.
šťastně pozoruje, směje se, jak ji lechtá svými tlapkami a svým pobíháním sem a tam. Pozoruji
legrační zrcátka slunci. Nikdy nezažila krásnější hraní a lechtání a kousání. Miluje lvy stejně, a možná
Nevadí jim, že je to malá holka. Rozlišují věk u běžných dětí. Věk u bytosti s nadpřirozenými
spokojené dítě a říkám: „To je v pořádku. Některé děti mají schopnost vidět to, co my ne…“
ještě víc než její strýc, který ji učí poznávat svět zvířat. A Malaika je velmi pozorná žačka…
schopnostmi nehraje vůbec žádnou roli. Je tu jako dar z nebes. A k darům se tady chovají s láskou…
Synova partnerka trochu nejistě vysvětluje: „No, Zuzka teď vidí nějakého lvíčka. Nedávno musel Honza
jít do koupelny, a vynést ho, protože ho tam nechtěla.“ Dívám se na tříletou vnučku, která ještě moc
nemluví, ale nadšeně mi ukazuje své ruce. Běhá po nich malý lvíček, od hřbetu ruky až po rameno
a zpátky, někdy přeběhne kolem krku na druhou ruku, někdy přeskočí z dlaně do dlaně. Zuzka ho
šťastně pozoruje, směje se, jak ji lechtá svými tlapkami a svým pobíháním sem a tam. Pozoruji
spokojené dítě a říkám: „To je v pořádku. Některé děti mají schopnost vidět to, co my ne…“
„Pendy, pojď!“ volá dívka na lvici a rychlou chůzí odchází od domku svého strýce. Je tak šťastná, že
tu může být! Před šíleným vedrem se může skrývat v exotické přírodě. Její uši obklopuje neskutečně
krásná hudba barevných ptáků. Její černá pleť je tady tak zvláštně zlatavá, krůpěje potu se někdy
smíchají se slinami malých lvíčat, když si s nimi Malaika hraje, a pak ty mokré skvrnky na kůži vytváří
legrační zrcátka slunci. Nikdy nezažila krásnější hraní a lechtání a kousání. Miluje lvy stejně, a možná
ještě víc než její strýc, který ji učí poznávat svět zvířat. A Malaika je velmi pozorná žačka…
Andělka zvířat, jako asi osmiletou holčičku přezdívali, se drží pevně lví hřívy a jede na svém králi Jomo
směrem ke vzdálené části stepi, protože cítí, že tam má nějaká zebra zdravotní problém. Do zvířecích
konfliktů se nemíchá, to je věc přírody, ne její. Ale tam, kde cítí bolest a strach zvířete z neznámého,
tam vždy spěchá a pomáhá. Místní obyvatelé ji plně uznávají za dar od Boha a vzhlíží k ní s úctou.
Nevadí jim, že je to malá holka. Rozlišují věk u běžných dětí. Věk u bytosti s nadpřirozenými
schopnostmi nehraje vůbec žádnou roli. Je tu jako dar z nebes. A k darům se tady chovají s láskou…
Web používá pouze cookies nezbytné pro správné fungování webu, u nichž není potřeba souhlasu uživatele