Nikyho svět

Pojidlo

Stvořeníčko s velmi zvláštními vlasy. Každý pramen vlasů má jinou barvu. Od bílé, přes různé odstíny žluté, hnědé rezavé, šedé a černé. Nenápadné světle šedé kalhoty, sako a bílá košile. Nenápadná bytůstka svým chováním, silná bytost svým působením. To ona může za to, že se dokáží smířit rozhádané světy. Ona dokáže ukrýt všechny pomluvy ve třídě a kamarádit se se všemi. Dokáže dlouho mlčet a když konečně promluví, všichni ji berou vážně. Ví, co říká…

Notička

Na hlavě má tmavé vlasy učesané do tvaru notičky s praporkem. Velká tmavá kukadla a uši, které jaksi žijí vlastním životem. Natáčí se všude tam, kde se něco šustne, kde je nějaký zvuk, podobně, jako to mají zvířátka. Náušnice má samozřejmě z notiček. Bohaté fialkové princeznovské šaty, na kterých jsou namalované notové osnovy, notičky, houslové klíče… Bytůstka, která všude slyší nějakou hudbu, a když ji neslyší, nacítí se na prostředí nebo člověka, a vyčaruje tóny přesně na míru situaci. Umí hrát na všechny hudební nástroje, má ráda všechny hudební styly a moc ráda zpívá.

Mluvník

Skříteček drobné zelenohnědé postavičky, který pořád mluví. O všem. Každému. Mluví rád, a mluví hodně. Hodně si rozumí s Vypravěčkou. Vypravěčka však vypráví, rozvážně. Mluvník mluví, kecá, povídá, pokřikuje, piští, mudruje pod nos, haleká nahlas. Mluví k věcem kolem sebe. Komentuje činnosti, které zrovna dělá. Povídá každému, kdo se kolem něj nachází. Má v sobě přebytek energie, který potřebuje takto ventilovat. Pomáhá všem, kdo se cítí sami, opuštěně, a tak nějak zapomenutě… na tomto světě.

Pravdopohádka o měsíci a stínovém pejskovi

Niky leží nehybně v posteli a dívá se do stropu. Po kolikáté už? Kolikrát ještě musí na operaci, aby mohl chodit, jako jiní lidé? Kolikrát bude ještě snít, posilovat tělo, které by jednou chtělo běhat? Ze stropu, na kterém slábne světlo dne, protože přichází další večer, další večer nudy v posteli, se jeho pohled přemístí do okna. Oknem vidí na oblohu a na ní pluje měsíc. Dnes je osvícený sluncem, takže je vidět jeho celá světlá zářící polokoule. Říká se tomu úplněk. Úplněk, který ve třech létech chlapci tolik ublížil. Přinesl mu do života bezvědomí a epilepsii. Niky střídá svůj pohled na strop, kde se nic neděje, na měsíc, který ho vyzývá k otázkám. Spojí svůj zrak s měsícem do hloubky, jako by se chtěl v něm potopit a najít odpovědi…

Co to vidí? To není možné! Měsíc k němu do pokoje vypouští tenounký stříbrný paprsek a po něm kráčí nějaké zvláštní bytůstky. Paprsek narostl až na Nikyho peřinu (pod peřinou v tom místě má chlapec hruď a v něm srdce…), a hle, podivínci už jsou před jeho obličejem. Cože?! Drobná zelenohnědá postavička rozhazuje rukama i nohama, hopsá po peřině a vykřikuje:

„Ahoj Niky! To jsi nečekal, viď? Takovouhle návštěvu, co?“, chechtá se, až se za břicho popadá a dodává: „Já jsem Mluvník.“ Ukloní se a dodává:

„No, a tohle je Bezmoc“, ukazuje na vznešenou, ale smutnou skřítečkovou slečnu v temných modrých šatech.

„A Nebojsa“, pohlédne na bytůstku v červeném tričku a džínách.

„Pojidlo“, ukazuje na podivínka s barevnými vlasy.

„A naše Notička“, uzavírá Mluvník představování pěti maličkatých bytůstek. Notička kolem všech zatančí a líbezně se ukloní, jako by představení skončilo. Jenže ono všechno teprve začíná…

„Niky…“, vydechl nevěřícně chlapec, a vůbec nechápe, že se představuje něčemu, co neexistuje.

„Co to meleš?!“ Zareaguje Mluvník na Nikyho myšlenky. „My, že neexistujeme? Omyl! Tak se soustřeď, Ty nás nevidíš? No, vlastně nás nemusíš vidět. Někdo nás vidí jenom v hlavě, za zavřenýma očima. A někdo nás nevidí vůbec, jenom nás cítí. No jo, dobře, najdou se i takoví, co nás nevidí a necítí. Protože jsou úplně hluchý a slepý. A bez citu. Jo. A k těm bychom stejně nepřišli.“

„A co děláte u mě?“ Zmohl se chlapec na otázku.

„Šmankote, to jsou mi otázky, člověče! Copak jsi nechtěl, aby Ti dal měsíc odpovědi? No, tak jsme tady!“

„Aha.“ Zareaguje zadumaně Niky.

„Podívej se. Asi takhle.“ Přidává se do rozhovoru Bezmoc. Sedne se na vyvýšenou část peřiny, roztáhne svoji pohádkovou sukni a otevře ji tam, kdy se „to“ Nikymu stalo. Celá skupinka včetně chlapce se najednou ocitnou v noci jeho tříletého „já“. Osmiletý chlapec vidí sám sebe jako tříletého. Tříletý Niky ho nevidí a žije si svůj čas. Uprostřed svého spánku si zase vzpomněl na svůj velký sen. Mít pejska! Chci tolik tolik tolik pejska! Půjdu si pro něj klidně i na Měsíc… Blik cvak. Měsíc v úplňku spojil svou sílu se snem chlapce. Chlapec se najednou ocitá na měsíci… Cítí, jako by tu už někdy byl. Prochází se touto planetou. Vidí její ozářenou polovinu, kterou při úplňku vidíme my lidé na Zemi. Je však zvědavý, a jde se podívat ještě na tu druhou stranu, kde je jen tmavý stín. Světlo a stín. Na přelomu obojího nachází svého pejska:

„Jé, tady jsi! Kde ses mi toulal?“

Pejsek je malinký, že by se vešel do kapsy pyžama. Ale když ho Niky bere do náruče a hladí, všímá si, že je zvláštně kouzelný. Podle toho, jak se s ním pohne do světlé nebo tmavé části měsíce, pejsek mění velikost i krásu. Ve tmě roste do velikánů jako je labrador, ovčák, husky a další. Ve světle se mění na kokršpaněla, jezevčíka, teriéra… Mezitím se stihne přeměnit na střední rasu jako je setr, kokršpaněl, špic… Niky si hraje se zjištěným zvláštním úkazem. Chodí sem a tam s pejskem a mazlí se se všemi druhy. Hraje si a hraje, mazlí se a mazlí, a úplně se zapomněl vrátit do svého těla v posteli, kde ve skutečnosti spí.

Osmiletý chlapec najednou chápe, že může mít svého vysněného pejska kdykoliv bude chtít, v hlavě. Může ho cítit i v dlaních, na obličeji. Může si celý svůj sen do hloubky procítit, i když ho fakticky nemůže mít, protože je pořád někde v nemocnici, na rehabilitacích… A živý pejsek by tak trpěl samotou…

Osmiletý Niky najednou vidí, že ten tříletý chlapec ve spánku odešel snít na Měsíc a v pokojíčku nechal dlouho své tělo opuštěné. Vidí, jak se maminka s tatínkem trápí. Vidí jejich bolest v srdci a strach o život svého syna. Osmiletý chlapec najednou cítí velký soucit s rodiči i se sebou. Do jeho pocitů vstupuje Pojidlo:

„Vidíš. Všechno se dá vysvětlit. Všechno se dá pochopit, když chceš. To se někdy stává. Někdy se nedohodne tělo s duší, někdy se nedohodne světlo s tmou, někdy se nedohodne skutečnost se sny. Všechno rozdělené jde zase spojit. Podívej – i Ty jako tříletý jsi to pochopil. Vrátil se po dvou hodinách do těla. Od té doby na sobě hodně pracuješ, aby všichni pochopili, že jim chceš dělat radost. Chceš s nimi být… Chceš jim ukázat, že chceš žít. Chceš chodit. Chceš běhat. Ale víš co? Nejdůležitejší je to dělat pro sebe, ne pro druhé. Pak se dějí zázraky. Ale to Ty dobře víš! Vždyť proto děláš větší pokroky, než řeknou doktoři…“

Přidává se Nebojsa:

„Prostě, stačí vše přijmout. To je základní kouzlo nového života.“

„Jak přijmout?“, nechápe Niky.

„Jednoduše. Když se Ti cokoliv v životě stane, s čím nesouhlasíš, nebo máš z toho divné pocity, tak to musíš přijmout. Tím přenastavuješ svůj mozek, svoji budoucnost. Pokud to neuděláš, tak se ty divné pocity a vše, co se Ti děje, ukládá do těla. Přestáváš chodit, třeba Tě bolí břicho, záda, nebo nejsi schopen mluvit, slyšet, vidět… To jsou všechno následky toho, že jsem včas nepřijal něco, co se mi nelíbí. Jo, a teď praktické cvičení:“

„Přijímám, že jsem při úplňku dostal epileptický záchvat“

„Opakuj, dokud slova budou bolet v hlavě nebo v srdci. Až to trochu poleví, přijde Ti do hlavy nějaká jiná myšlenka, slovo, pocit… poslechni to. A stejným způsobem přijímej. Pak následuje:“

„Odpouštím si tuto nemoc.“

„Odpouštím si tyto pocity.“

„Odpouštím si tyto bolesti.“

„A pak ještě:“

„Odpouštím všem, že mě nepochopili. Odpouštím všem, že mě nechápou správně.“

„A také:“

„Prosím o odpuštění všem, komu jsem svým chováním ublížil.“

„No. A to je celé praktické cvičení. Toto, když budeš v hlavě cvičit, tak se Ti změní život. A změní se život i lidem okolo Tebe. Jak? Neřeknu. To je tajemství. To se dozvíš později…“

„A ještě Ti něco řeknu já“, hlásí se o slovo Notička.

„Nezapomeň, že přání mít pejska si můžeš kdykoliv splnit. Buď přes pocity, v hlavě a dlaních. Nebo si můžeš hrát se stínem a světlem jako na Měsíci. Potřebuješ k tomu jen lampičku u postele nebo jiné světlo. Zkus si skrčit prstíky v dlani a vytvořit na stěně stín pejska. Takový pejsek může být kdykoliv s Tebou. A až Tě nožičky budou zase poslouchat, můžeš sám být pejsek, můžeš si na něj hrát s kamarády nebo s rodiči. Dělat si na podlaze překážky z polštářů a po čtyřech přes ně plazit, lozit, padat, a smát se tomu. Nechat se hladit a užívat si roli pejska. Taky existují maňásci a plyšáci, to je další možnost hry. A čtení nebo povídání nebo filmy o pejscích, je další možnost, jak s nimi být. Někdy nemůžeme mít něco proto, abychom našli cestu, jak to mít pořád v jiné podobě…“

Mezitím si už Bezmoc dávno srovnala sukni a všechny bytůstky si tiše sedly na peřinku v blízkosti Nikyho obličeje. Tříletý chlapec už je dávno zahojená vzpomínka. Jen Notička zůstala stát. Usmívá se a zpívá Nikymu něžnou ukolébavku na dobrou noc:

Niky, Niky, Niky,

ke všem otázkám

existují kliky,

jen otevři dveře

a zavolej díky

Niky, Ty náš hrdino,

všechno dokážeš,

fakt už nejsi mimino,

máš rozum a sílu,

a taky máš nás

skřítky, srdce, vílu

Niky, Niky, Niky,

ke všem otázkám

existují kliky,

otvírám ty dveře

a zvolávám díky

Říkají mi hrdino,

všechno dokážu,

fakt už nejsem mimino,

mám rozum a sílu,

a taky mám vás,

skřítky, srdce, vílu,

a taky mám z vás,

od rodičů sílu

Na závěr Notička už skoro šeptá, ještě tichounce řekne psss, psss, tak jak to maminky svým dětem na dobrou noc a krásné sny říkají. Niky má v sobě tak nějak hezky, teplo a příjemně a za svými víčky se už otvírá voňavé ticho a pohoda. Usíná…

Pravdopohádka o koni se zlatou hřívou, včelkách Všudybylkách, anděli a kouzelné hudbě

Už je to zase tady. Niky je u svých oblíbených koní. Má je rád všechny. Miluje jejich hrdost, sílu, statečnost, hravost. To od nich čerpá svou sílu, svou vnitřní sílu. Ta síla ho staví na hadrové nohy, které chtějí znovu a znovu chodit. S koňskou statečností překonává bolest v těle. S koňskou hravostí zkouší dál a dál, víc a víc, co jeho tělo vydrží. Hrdě se pak těší ze svých výkonů, z každého zlepšení a šíří kolem sebe radost. Vždyť i rodiče si zaslouží jeho milé úsměvy!

Prsty hladí krátkou a hustou srst koně. No jo, zase potřebuješ vyčistit. Někdy bere do ruky kartáč, někdy hřbílko a čistí prach ze srsti. Ještě pročeše žíně v ocasu a hřívu. Hřívu, která padá do očí dá tak, aby kůň dobře viděl. Přitulí se občas k jeho tělu, ale nejčastěji k hlavě. Koňská líce jsou tak jemná! Hladí koně nad nozdrami, a jakoby po pěšince kráčí se svým hlazením ještě dál, mezi oči až na čelo. Jeho ruka jezdí sem a tam, a střídá své pohyby s hlazením jemných lící. Panečku, to je velké hlazení, velké hlazení s velkým zvířetem. Tak jo, ještě Ti vyčistím kopyta. Pomyslí si Niky v hlavě. Vždy se najde někdo v okolí, kdo mu s tím pomůže. Pokrčit jednu nohu. A podle toho, jestli je kůň okovaný nebo ne, postupuje v čištění kopýtka kopytním háčkem. Tam toho je! Úplně zatlačená sláma, seno, špína, hlína, kamínky… Všechno musí pryč, aby kůň chodil bez bolesti. Jo. To Niky zná. Kéž by to i u něj bylo tak jednoduché. Jen vyndat kamínky a slámu a znovu bez bolesti chodit. To nevadí, bude líp. Teď jsou důležité dlouhé nohy koně. Je to opravdu dřina pro všechny, vyčistit čtyři kopýtka, když někdy kůň cuká, lechtá ho to a nechce. Táááák. Hotovo. Ještě osedlat.

Nejdřív navléknout uzdečku – jako první udidlo, srovnat udidlové kroužky, nánosník, lícnice na tváře, podhrdelník, čelenku před uši a za uši nátylník. Pak už jen vyhodit otěže na krk, aby se necouraly na zemi a kůň si neublížil. Někdy ho za uzdu drží, a někdy ho za uzdu přiváží k ohradě, když ho čistí venku. Pak položí na hřbet deku (každý kůň má většinou svoji), na ni sedlo a upravit náprsní popruh, někdy se utahuje i natřikrát, aby opravdu sedlo nesklouzlo s jezdcem na stranu. Podle délky nohou jezdce se pak ještě upraví třmenové řemeny kovových třmenů, do kterých patří boty človíčka, který si chce vychutnat parádní jízdu na koni.

Chůze, cval, klus… Niky miluje pohyb koně. Říká se, že nejhezčí pohled na svět je z hřbetu koně. Rád na něm sedí, rád objímá jeho krk nejen ze země, ale právě z jeho hřbetu. To k němu přitulí celé své tělo a objímá a objímá. Dnes navíc překrásně svítí slunce… Kůň má hřívu od sluníčka celou zlatou a teplou. Niky proplétá své prsty jednotlivými vlasy hřívy. Ale co to? Začaly z ní vylétat včelky:

„Co nás rušíš?“

„Vždyť jsme sotva usnuly!“

„Tak krásně jsi tu hřívu učesal a teď ji cucháš?“

„Proč nás budíš?“

„Co jsme Ti udělaly?“

Včelky rozčileně bzučí a jedna přes druhou sypou své otázky na Nikyho. Ten jen překvapeně vydechne:

„Co tady děláte? Kdo jste? Já znám jen včelku Máju!“

A včelky se zase překřikují:

„Si jako myslíš, že včelka Mája je jediná na světě, nebo co?

„Čím si Mája zaslouží tolik Tvé pozornosti? My jsme tu také!“

„Ty nás nevidíš?“

„Jmenujeme se Všudybylky.“

„Ty nás nechceš mít rád?“

„Proč?“

Niky nestíhá poslouchat, ani odpovídat, těm štěbetavým stvořeníčkám:

„Ale ne, já vím, že existuje hodně včel. Mám vás rád. Proč si říkáte Všudybylky? Proč nemáte každá jméno?

A včeličky odpovídají:

„Protože žijeme jen krátce. Většinou žijeme jen šest týdnů. Dovedeš si představit, že bys naše hejno včel rozeznával podle jmen? Než by ses ta jména naučil, tak bychom zemřely a musel by ses učit hejno nových jmen. A to nemluvím o tom, že neexistuje jen jedno hejno včel…“

„Proč Všudybylky? Protože lítáme rády mezi všemi květinami, prostě všude, kde jsou.“

„To jsme rády, že nás máš taky rád. My potřebujeme ochranu, víš?“

Niky reaguje:

„Proč žijete tak krátce? Vždyť Mája…“

Včeličky silně zabzučí svou nespokojeností a skočí Nikymu do řeči:

„Bzzz, Mája, Mája! Prosím Tě! Vždyť je vymyšlená! To je jasné, že ji v televizi vidíš pořád dokola, takže jakoby pořád žije.“

„My jsme skutečné!“

„My jsme opravdové!“

„Vždyť nás vidíš pořád na nějakých květinkách!“

„Některé z nás žijí i několik měsíců. Matka včel i tři až pět let.“

„Potřebujeme ochranu.“

„Bzzz, potřebujeme ochranu!“

Včelky vzrušeně lítají kolem zlatavé hřívy koně, bzučí a bzučí své otázky i odpovědi a Niky je celý zmatený. Ani si nevšiml, že mezi ušima koně sedí pětice skřítečků a celou legrační situaci mezi Nikym a včelkami na hřbetu koně tiše pozorují.

Mluvník se ujímá slova:

„Niky, rádi Tě zase vidíme!“

Niky zpozorní a skrz sluneční paprsky, křídla včelek a vlající zlatou hřívou zaostřuje zrak dopředu mezi uši koně. Je to tak! Zase jsou tu jeho pohádkoví přátelé. Usměje se, a tím říká svým kamarádům: Taky vás rád vidím!

Nebojsa zvedá nohy do vzduchu a rukama se odráží. Jede po koňském krku jak po skluzavce:

„Fíííí, jůůůů, jedůůů, pozooooór!“

Zabrzdí uprostřed hřívy tak, že se jí zachytil rukama i nohama. Snaží se udržet, aby nespadl. Srovnává se a sedá si do hřívy už pohodlně, se šťastným úsměvem rošťáka, který zase zvládl další bláznivý nápad. Kouká na Nikoho a říká:

„No, jen jsme Ti přišli říct, že nejsi sám, kdo potřebuje pomoc. Vidíš, že od Tebe potřebuje péči kůň. Ale i včelky, víš?“

„Jak já můžu pomoct včelkám?“, diví se Niky.

„Jednoduše“, přidává se Pojidlo. A Niky si poprvé všímá, že ve svých barevných vlasech má i malinký trsíček zlatých vlasů. Jako děda Vševěd, v jiné pohádce, napadá ho. Pojidlo pokračuje:

„Když vidíš včelku v místnosti, nezabíjej ji, otevři okno, aby mohla najít cestu ven. Když je včelka ve Tvé blízkosti, neodháněj ji, ona se pak bojí a myslí se, že se musí bránit. Včelka má pět očí, vidí Tvůj pohyb daleko rychleji, než si to uvědomíš. Když vidíš, že včelka omylem usedla na silnici, vezmi list nebo klacek a snaž se ji odnést na louku. Když začnou létat včelky dřív a květy ještě nejsou otevřené, nebo se probudí uprostřed zimy, můžeš jim pomoct s jídlem. Dej jim do víčka od lahve cukrovou vodu. Tak se staneš ochráncem včel.“

Bezmoc otvírá svou nádhernou kouzelnou sukni a všichni se najednou ocitají uprostřed světa, kde Niky ještě nikdy nebyl. Co to je? Kde jsem? Napadá ho… Bezmoc se chlapce ptá:

„Niky, Ty nevíš, kde jsme? Opravdu to nevíš?

„Ne.“

„Jsme ve Tvé duši.“

„Cože?“

Niky se rozhlíží a nechápe. Je tu obrovská, ale opravdu obrovská královská židle s dlouhými čtyřmi nohami. Je to zvláštní náhoda, že tu Niky zrovna sedí na vysokém koni, a jeho čtyři nohy jsou tolik podobné těm čtyřem nohám zlaté královské židle. Na židli sedí nádherný bílý anděl s velkými křídly v rozpětí osm metrů. To znamená, na každou stranu od něj je čtyřmetrové křídlo. Hebké, něžné obrovské křídlo. Andělovi nejde vidět do obličeje. Je trochu v takové obláčkové mlze. Kolem anděla září nádherné jemňoulinké pastelové barvy, tisíckrát jemnější než nejsvětlejší barvy z pastelek, které dostal od tatínka. Andělské šaty jsou tak lehoulinké, až jakoby průsvitné, že se to nedá srovnat s žádným tričkem, které mu maminka koupila. Všichni, kůň, včelky, Niky i pět skřítečkových bytůstek se nachází v jakémsi prostoru bez hranic, bez stěn, bez podlahy a stropu. Jejich nohy se ztrácí v těchto zvláštních barvičkách a není nic jiného vidět. Je tu ticho. Ale takové velmi zvláštní kouzelné a teplé ticho.

Bezmoc vysvětluje:

„Niky, až se budeš cítit bez své moci a sil a pochopení, přijď sem.“

„Jak sem můžu přijít? Kde to jsem?“

„Jsi uvnitř sebe. Jsi ve své duši.“

„Cože? Vždyť je tady tak krásně…“

„Ano. Ve Tvé duši je krásně…“

„A kdo je na tom královském křesle?“

„To jsi Ty, Niky.“

„Já???“

„Ano, Ty, Niky. Na tom královském křesle je Tvé lepší já. Tvůj anděl Ochránce. Tvé dobro. Tvá síla. Tvá boží láska. Tvá pokora. Tvá úcta.“

„Já mám svého anděla?“

„Ano, máš. Jsi to Ty.“

„Jak můžu být anděl? To nejsem. Jsem člověk.“

„Ano. V těle jsi člověk. V duši jsi anděl. Mají to tak všechny živé bytosti.“

A Pojidlo dodává:

„Některým lidem schází noha, prst, nebo nějaký orgán uvnitř těla. Ale v duši jsou celí, celiství. V duši bydlí vždycky jejich vyšší já, jejich anděl Ochránce s osmimetrovými křídly. Tak to je.“

Niky přemýšlí a ptá se dál:

„A proč ten anděl neochrání tělo člověka, aby netrpělo, aby něco nescházelo?“

Bezmoc vysvětluje dál:

„To je složitější. Než ses narodil, napsal sis nějaký plán života. Chtěl jsi něco prožít. Tak to prožíváš. Ale vždycky to můžeš změnit. Záleží jen na Tobě, jak to chceš žít dál.“

„Ale já chci chodit, chci běhat! Nechci mít hadrové tělo…“, dodává smutně Niky.

Bezmoc smutně pokračuje:

„Niky, já to chápu, věř mi. Kdo jiný to má víc chápat, než já? Vše je daleko složitější. Některé původní plány a smlouvy jdou přepsat, některé ne. Záleží také na životních okolnostech. Na velkých božích plánech, kam patříme všichni. A věř, že to je tak složité, že člověk není připraven všechno chápat. Snaž se dělat všechno co nejlépe, jak Ti to dovolí vlastní tělo. A buď velký kamarád se svým andělem na zlatém královském křesle. Když jsi totiž v sobě za svým zrakem, někdy se pak dějí ZÁ ZRAKY.“

Konečně se do rozhovoru zapojuje i Notička:

„No, a to je vlastně všechno, co jsme Ti chtěli říct. Když nemůžeš něco pochopit, změň svou polohu, podívej se na problém třeba ze židle, ze stolu, z koňského hřbetu, nebo ze svého zlatého křesla v duši. Pak pochopíš své tělo, pochopíš koně a včely, pochopíš mámu a tátu, a především pochopíš sám sebe. No, a protože vím, že Ti teď v hlavě bzučí mnoho myšlenek jak ve včelím úlu, pojď si trochu ulevit hudbou, kterou tolik miluješ. A nezapomeň, všechno hlasité je dobré pro odreagování těla a mysli, a tichá hudba zase hojí duši a pomáhá Tvému andělovi v kamarádství s Tebou…“

A pohádková Notička začíná se svým kouzlením… Kolem Nikyho postupně mizí prostor s andělem, včelky i kůň. Všude kolem něj tancují řádky z notového sešitu, na nich různé tvary notiček. Do toho tu poskakují různé hudební nástroje a Niky si může vybrat kterýkoliv z nich a hrát a hrát. Notička uprostřed tohoto zvláštního dění nádherně tancuje ve svých fialových šatech. Nejdřív zpívá velmi jemně na rozloučenou se setkáním s andělem, koněm a včelkami, protože oni všichni mají rádi jen tichou hudbu. Ale Niky, Niky – ten potřebuje hlasitou a živou hudbu. Potřebuje se hýbat, tancovat, pohupovat, podupávat, klepat prsty o stůl, bubnovat do bubínku, hrát na piáno, foukat do flétny, brnkat na kytaru, břinkat o triangl, ťukat hůlkami nebo vařečkami… A do toho zpívat a zpívat, někdy i hulákat a odreagovat se. Niky a Notička spolu řádí, dovádí a užívají si tu společnou chvíli. Pak Notička zase zvolňuje a zvolňuje, začíná zpívat tišeji a tišeji. Už netancuje a Nikdy je tak krásně unavený. Zavírají se mu víčka, chladnou rozpálená líčka, suší se propocená trička. Nikymu zní v hlavě krásná hudba, postupně se ztrácí věty a slova… až není nic, jen krásný pocit a Notička už jen jemňoulince hladí oči chlapce a přeje mu krásnou dobrou noc… Maminka pohladí po vláskách, dá pusu na čelo a tichounce odchází z pokoje.

Pravdopohádka o usměvavém vaření

Hurá! Dnes se bude vařit! Niky a jeho pět kamarádů se rozhodli, že společně uvaří nějakou mňamku. Proč? No, protože bytůstky ještě nikdy nevařily člověčí jídlo. A co to bude? Vůbec se neuměli rozhodnout, protože Niky má rád všechna jídla, a bytůstky zase neznají žádné. Niky se nakonec rozhodne pro úplnou klasiku. Bramborová kaše s kuřecím řízkem. On to vlastně Niky dělá většinou všechno sám. Ale kamarádi okukují, ochutnávají, osahávají a někdy i trošku překáží. A samozřejmě si dokáží se vším hrát, z čehož vzniká legrace, kterou Niky u vaření ještě nezažil.

Večer před vařením Niky musí kuřecí maso naložit. Maminka maso pečlivě připravila na malé řízečky, tak to má Niky rád. Chlapec si z lednice vyndává zakysanou smetanu, opravdu velký kelímek. Smetanu vyklopí do misky, přidá trochu soli a pepře. Jednotlivé kousky masa namáčí ve smetaně rozmíchané s kořením a dává je těsně vedle sebe do misky, kterou pak uzavře víčkem a dá odležet přes noc do lednice. Ale co to vidí? Všechny bytůstky se zlomily v pase, jak se naklonily přes okraj misky se smetanou. Nožky za nimi legračně poletují ve vzduchu a jejich prstíky jsou zabořené do smetany. Vlastně mají štěstí, že tam nezapadly po krk. Poprvé v životě ochutnávají smetanu. Mlaskají nahlas tak, že ani není slyšet tikot hodit. No, a kdo jiný než Nebojsa? Ten hupsnul do smetany celý a dovádí v ní jak ve vodě. Cáká smetanu na své kamarády a ti se smějí a snaží se mu to vracet. Ale do smetany nelezou. Dovedete si představit šaty Bezmoci a Notičky ve smetaně? No nazdar! To by bylo nadělení! Niky k misce nakloní obličej a chechtá se s kamarády. A najednou mu na nos přilítne taky cákanec smetany. Bytůstky se chechtají tak, že Mluvník nakonec nechtěně skončil taky ve smetaně. Niky musí všechny bytůstky vyndat, aby mohl dokončit obalování masa v bílé mňamině. Pomáhá jim ve dřezu opláchnout smetanu, sám si umývá nos. Pokládá bytůstky na odkapávač na nádobí, a pokračuje v práci. Uf. Hotovo. Zavírá víčko u krabičky a ukládá do lednice. Pokračování zítra… Bytůstky mezitím trochu oschly a usnuly mezi nádobím.

Druhý den Niky začíná svou práci bramborami. Tatínek mu připravil mísu brambor na stůl, dal mu další misku na slupky, hrnec na oloupané brambory a položil škrabku. Zdůrazňuje:

„Niky, buď opatrný, ať se neřízneš! Potom Ti pomůžu nožem odstranit flíčky a dírky brambor, které nezvládneš škrabkou očistit. Však víš, dětem nůž do rukou nepatří…“

Niky pokyvuje poslušně hlavou a už se řítí ke stolu. Usedá na židli, nohy mu z ní visí, přece jen je ještě na něj vysoká. Hrudí se opře o stůl, očima obhlíží svou práci a ruce už začínají loupat brambory. Skřítkovské holky se na oloupaných bramborách kloužou, a kluci naopak zkoumají neoloupané brambory, jejich klíčky a dírky a různá poškození. Pak přelezou do misky se slupkami, staví si z nich různé bunkry a domečky. Jsou špinaví až za ušima, ale šťastní, protože si jen tak hrají a nemusí vůbec nic…

Tatínek brambory vzal, umyl je, některé ještě vykrájel, a všechny rozkrájel na velkém dřevěném prkénku na kousky. Pak odešel z kuchyně a Niky si povolal své malé bytůstky na pomoc. A to už pro ně byla práce. Každý unesl jen jeden kousek brambory a šup s ní do hrnce. Niky mezitím napustil do hrnce vodu, takže z toho zase vznikla legrace. Každé šup do hrnce způsobilo žbluňk brambory do vody. A ta samozřejmě vycákla někdy i z hrnce ven na bytůstky. No, byla z toho stejná švanda jako ve smetaně. Akorát teď nikdy nevěděli, jestli brambora opravdu vycákne vodu ven z hrnce nebo ne. Zmáčené bytůstky Niky posadil na vlažný radiátor, aby dobře uschly a nenachladily se. Dal brambory na sporák, otočil kolečkem a už jde do hrnce teplo, za chvíli se začnou vařit.

„Jé, mami, my nemáme připravené lupínky!“, zvolá vyděšeně Niky.

„Ale máme,“ usmívá se maminka a podává Nikymu krabici kukuřičných lupínků na obalování. Tak to je moc dobře, že od minulého obalování zbyly. Maminka je vždycky rozmixuje, a to je pak velký randál i nepořádek, jak to všude lítá a padá na kuchyňskou linku i podlahu. To by asi bytůstky ohluchly, směje se sám v sobě chlapec.

Niky vyndává odleželé řízky z lednice, bere si dvě vidličky a začíná obalovat bílé maso v drobence z lupínků. Občas vidličkou na nějaké místo zatlačí, aby ty lupínky opravdu držely. To už bytůstky na topení nevydrží a letí se zvědavě dívat, co to dělá? I při obalování občas nějaký lupínek ulítne na stůl, a to bytůstky nemeškají a ochutnávají. Mňam! Niky taky ujídá. Povídají si spolu o jídle, a vaření, a servírování, a to má Niky moc rád. Za chvíli je práce hotová. Maminka jde smažit řízky a Niky připravuje stůl. Dává na něj prostírání, příbory, sůl, sklenice s vodou, ubrousky. Notička a Bezmoc mu pomáhají, jako správné holky všechno ještě upravují, urovnávají. Drží se rukama v bok, rozhlíží se spokojeně po připraveném stole. Jojo, všechno je v pořádku. Mluvník, Nebojsa a Pojidlo od vázičky s květinou jen znuděně přihlíží. Tohle je fakt nebaví. To jim nic neříká. Jé, a co je to za hluk?

To už maminka s Nikym připravují bramborovou kaši. Niky vyndal mléko a máslo z lednice. Mléko prohřáli na sporáku a vše přidali na uvařené brambory, které celé nescedili. Nechali tam trochu bramborové vody, protože je prý hodně zdravá. Maminka vše nejdřív rozmačkala, pak vzala ruční šlehač a vymíchává jemnou kaši. A to je ten hluk.

Už je to tady! Maminka s chlapcem nesou jídlo na stůl. Panečku, to je ale vůně!

Ale nejdřív modlitba. V této rodině se chovají k jídlu s úctou. Někdy tatínek, někdy maminka za všechny nahlas řekne:

„Božská jednoto, milá Země, děkujeme za toto jídlo. Prosíme naše těla, aby přijala, co potřebují, a vyloučila bez potíží vše, co nepotřebují.“ Tak a různě podobně vždycky poděkují za všechno dobré na talíři. Bytůstky pochvalně pokyvují hlavami a při modlitbě sklopily oči.

Skřítkové si sedli kolem talíře Nikyho a čekají na ochutnávky. Řízek v lupínkách, mňam! Křupe tak, že to slyší i ptáci za oknem. Tam musí čekat bytůstky, až jim Niky kousíček uřízne. Ale kaši, panečku, kaši, tu můžou prstíkem ochutnávat pořád. To je laskomina, mňam!

Po báječném obědě Niky ještě pomáhá s úklidem nádobí. S maminkou vše rovnají do myčky. Nesnězené jídlo dávají do krabiček, později přikryjí víčkem a dají do lednice. Tááák, po jídle je čas si odpočinout. Niky s bytůstkami odchází do pokoje, lehá si na postel a v hlavě má film z vtipných situací u vaření. Bytůstky jsou nejen moudré, ale i vtipné a hravé jako děti. Niky sní o tom, že až bude jednou velký a dospělý, tak chce být jako ony. Moudrý, vtipný a hravý. To je hodně fajn, to se mu líbí… Bytůstky si lehly k jeho ostříhané hlavě, hladí ho, usínají. Všem je hodně dobře. Svět je v pořádku. Svět je láska. Já jsme láska. Všichni jsme láska. A když se máme rádi, jen tak, tak je svět sluníčkový, něžný a teplý… Vše je dobré. Dobré ráno, dobrý den, dobrou noc…