Pavouček Srdíčko

Pavučinkový den

Je ráno. Louka se pomalinku probouzí a první broučci a berušky vystrkují tykadla do ranního sluníčka. I pavouček Srdíčko je už vzhůru a pozoruje oblohu vymalovanou studánkovou modří, protkanou jen sem tam malým mráčkem. Takové dny má Srdíčko nejraději. Odmalinka jim s maminkou říká pavučinkové. Mráčky plují pomalu po nebi a Srdíčko pozoruje, jak jimi občas probleskne zlatý sluneční paprsek. To se potom celý obláček jakoby rozzáří a zezlátne. Docela jako pavučinka na smrčku.

Když byl ještě Srdíčko úplně maličký pavouček, nemohl vůbec pochopit, jak se takový mrak může na nebi udržet. Každý pavouk přece od malička ví, že správná pavučina musí mít nejdříve pevně uvázaná hlavní vlákna. Od tatínka se Srdíčko učil najít pevná stébla trávy, větvičku hlohu, kámen i list lopuchu a na ně potom uvázat ta nejpevnější vlákna budoucí pavučiny. Co to dalo práce a dřiny, než se podařilo utkat takovou, která vydržela i ten nejsilnější závan větru. A na nebi si klidně visí pavučiny, které nejsou nikde přivázané, není vidět ani jedno hlavní vlákno, není vidět žádné stéblo trávy. A přesto jsou tak jemné a husté. A tak vysoko!

Jednoho rána, které bylo stejně krásné, jako to dnešní přišel Srdíčko k tatínkovi, aby se ho na tu záhadu zeptal:

„Tatínku, víš, jak jsi mi říkal, že na každé pavučině jsou nejdůležitější hlavní vlákna?“

„Samozřejmě, to je pravda.“

„A taky jsi říkal, že to jsou vlastně základy našeho domečku a podle toho, jak se mi podaří udělat pevná hlavní vlákna, bude pevný i můj dům.“

„Nejenom dům, Srdíčko. Jak pevné základy bude mít tvůj pavučinový dům, tak pevný bude celý tvůj život. Zapamatuj si, že čím víc uvážeš hlavních vláken, tím pevnější bude tvá pavučina. Ale nemusíš vždycky a všude plést tu nejhustší. Dívej se okolo sebe, abys věděl nejenom jaké mouchy budeš chytat, ale také jak fouká vítr, kdy se blíží déšť, jaké květiny okolo kvetou. Přemýšlej, jestli je jaro, nebo léto. Podle toho pak musíš utkat svou pavučinu. Někdy stačí jen pár nitek, někdy budeš muset utkat jemnou hustou krajku.“

„A tati, je pravda, že čím výš, tím větší tam létají mouchy?“

„No, říká se to, ale já nevím. Jednou jsem byl na dlouhém výletě až na špičce vysokého topolu, ale nějaké obrovské mouchy jsem tam vážně neviděl. Ale můj tatínek mi říkal, že mouchy létají jenom tam, kam dosáhnou vrcholky stromů. Proto také nemáme my pavouci křídla. Nepotřebujeme je. Výš už létají jen ptáci.“

„Ale proč je potom na nebi tolik krásných hustých pavučin, když tam nejsou žádné mouchy? A kdo je vlastně utkal, tatínku?“

„Srdíčko,“ usmál se tatínek, „na nebi to vůbec není stejné jako na zemi. Tam nelétají žádné mouchy, nežijí tam zvědaví pavoučkové, dokonce tam ani neroste žádná tráva a na ní nezáří pavučiny.„

„Ale, tatínku, proč tedy maminka říká, že na nebi jsou takové krásné pavučinkové mráčky?“

„To my s maminkou říkáme jen tak. Když je takový krásný den jako dnes a na obloze plují mráčky, které vypadají jako nejjemnější pavučinky. A proto jim říkáme pavučinkové. Vzpomínáš si na ten den, kdy zapadalo sluníčko a louka i obloha byly od jeho paprsků celé červené? Vzpomeň si, co říkala maminka?“

„Říkala, že je malinový večer, tati.“

„No vidíš, a přitom žádné maliny z nebe nepadaly.“

„Aha, takže to se jen tak říká, že nebe bylo červené jako maliny a obláčky jsou jemné jako pavučinky a obloha modrá jako pomněnky a a a…“

„Vidíš, že tomu rozumíš, mírnil ho tatínek. Teď už víš, co je to pavučinkový den.“

Létání

Srdíčko se probudil s prvními paprsky podzimního sluníčka. Otevřel oči, promnul si je, zívl a najednou vyskočil rovnýma nohama. Dnes to přijde! Včera tatínek slíbil, že dnes zkusí Srdíčko poprvé létat.

„Maminko, musím se hodně najíst, abych měl dost síly, víš?“ vykřikoval místo ranního pozdravu.

„Říká se dobré ráno, ty křikloune,“ brzdila ho maminka, „já vím, dnes budete létat. Tak buď hlavně opatrný a poslouchej tatínka.“ A už mu nesla tu největší a nejsladší porci pavoučího nektaru. „Najez se raději jen lehce! Aby se ti nehoupal žaludek až poprvé poletíš. Až přijdete zpátky, dostaneš, co hrdlo ráčí, ale teď jen ovoce a šťávu! Uvidíš, že to bude stačit.“

Srdíčko stejně skoro nevnímal, co jí. Hlavu měl plnou nadcházejícího dobrodružství.

„A kde je vlastně tatínek, proč tu není?“

„Šel se podívat, jak fouká vítr. Za chviličku je zpátky, neboj se! No vidíš, už je tu.“

„Tati, tati, nefouká moc, nebo snad málo? Není rosa, půjde to dnes? Budeme létat?“

„Ale to víš, že to dnes půjde,“ chlácholil ho tatínek, „když nic nepokazíme, můžeme doletět až k lesu. Ale připrav se, že potom budeme muset zpátky pěkně po svých, a to je dlouhá cesta.“ strašil ho ještě.

Jenže Srdíčko měl uši a hlavu jen pro létání. Šel by třeba na kraj světa, jen aby to mohl zkusit. Tatínek i maminka věděli své, vždyť sami kdysi zažili něco podobného. Teď jen zbývá zopakovat si, co už se Srdíčko o létání dozvěděl a naučil. A může se letět! Tatínek sedl vedle synka a ještě jednou – jak se kotví jistící lanko, jak správně odhadnout sílu větru, jak využít jeho směr a proudy. Takové pavoučí létání, to je celá věda!

Nakonec se Srdíčko přece jen dočkal a po udýchaném výstupu do větví bezinkového keře stáli s tatínkem vedle sebe a vybírali, kam asi poletí.

„Tati, já bych chtěl letět až dozadu ke kopretinám,“ přál si Srdíčko.

„Počkej, to až později, teď si vyzkoušíš jen krátký let k bodláku,“ mírnil tatínek nadšení začínajícího letce. „Tady si uvaž jištění. Postavíš se tady, stejně jako já. A odraž se. Půjdeš první, ale ničeho se neboj, já jsem hned za tebou.“.

A Srdíčko si uvázal jištění a postavil se, jak mu tatínek ukazoval a odrazil se… Najednou se mu z té nádhery až hlava zatočila. Hluboko pod ním se jejich louka rozmazala v barevný obraz a on se vznášel a letěl. Vítr ho vzal do náruče a pohazoval si sním jako s těmi obláčky na obloze.

„Já letím, letím, podívejte se, vždyť já už umím létat“ vzdaloval se od bezinky a od tatínka.

A včelky na květech bodláku se zastavily ve své práci a dívaly se, motýli usedli na listy lopuchu a křídly mu mávali na cestu. Jen mouchy se zlostným zabzučením se letěly rychle někam schovat. Nedá se nic dělat, mouchy pavouky v lásce nemají.

Dříve než se nadál, ocitl se Srdíčko u bodláku. Rychle přitáhnout vlákno, otočit se po větru a zachytit listu. Uff, a je to. Pavouček stál na bodláku, nožky celé roztřesené, ale v srdíčku obrovská radost. Dokázal to! A hned napoprvé a správně. Dokonce i přistání se mu podařilo přesně tam, jak se s tatínkem domluvili. A to už se tatínek blížil a lehounce dosedl na list vedle Srdíčka.

„Tak ti blahopřeji k prvnímu úspěšnému letu,“ usmíval se a vypadalo to, že je opravdu pyšný na svého šikovného pavoučka. A potom se nevinně zeptal: „Poletíme ještě, nebo už chceš jít domů?“

„Domů?! Tati, vždyť jsme ještě nic neulétli! Ještě jsme se nikam nedostali, ještě …“ vtom si všiml, jak se tatínek usmívá pod vousy. „ Ty si děláš legraci, viď?“ a oba se dali do smíchu.

Toho dne létali, jako snad ještě žádný pavouček nelétal. A když s přibývajícím soumrakem konečně opravdu došli domů a najedli se, přitulil se Srdíčko k mamince do postýlky Vyprávěl, jaké je to úžasné, to létání. A jak správně všechno udělal hned napoprvé. A jak je to tam nahoře krásné. A jak ten vítr hezky foukal a kolébal ho v náručí a a a… Až se mu ze samého vyprávění začala klížit víčka a on usnul unášený do šťastných létacích snů. Maminka ho pohladila a na čelíčko vtiskla lehounký maminkovský polibek na dobrou noc…