Pravdopohádka, aneb jak to začalo...

Na okraji vesnice Vševědice se u bažiny odjakživa scházela prapodivná skupinka bytůstek: Křehulinka, Bezmoc, Nemocenka, Listenka, Zdrženlivec, Strašpytlík, Krasotinka, Chytrolín, Pojidlo, Pruďas, Andělka, Mluvník, Tichošlápek, Velikán, Nebojsa, Barvička, Ježinka, Šetřílek, Zrychlenka, Notička, Pravdík, Lžounek, Ok, Vypravěčka. Tyto bytůstky mají svá jména podle svých povahových vlastností, podle svého chování. Vypravěčka ráda vypráví o všem, jakože úplně o všem. Vypráví ráda, a někdy vypráví příliš dlouze. Nedávno jsem šla lesíkem, kde se tato bažina nachází a tuto podivnou partu nádherných stvoření jsem potkala. Nejdřív se na mně vyděšeně dívaly, co tam chci a proč tu jsem…??

Tak jsem jim začala vyprávět, co se v našem lidském světě děje a že mám svůj velký sen: nabídnout rodičům, které chtějí pro své děti nějakou novou pohádku, nějaký nový příběh na čtení a na zamyšlení. A najít způsob psaní, který bude každému z nich vyhovovat. Do mého vyprávění o lidech a o tom, co se teď ve světě děje, a že lidé nemohou být moc spolu, a že jim schází mezilidské kontakty, a láska, a pohlazení… do tohoto mého vyprávění mi najednou skočila Vypravěčka do řeči:

Tak my Ti s tím pomůžeme, chceš?“

Ano, prosím!“

Vypravěčka pokračovala: „No, tak já to vidím tak, že dětem a rodičům nejdřív představíš nás?“

Aniž bych cokoliv řekla, mluvila dál:

Piš si. A dobře poslouchej. Protože to, co Ti prozradíme, neříkáme každému. Ale je výjimečná situace. Lidský svět potřebuje pomoc. Ale nejen on. No… o tom až později. Takže…“

A takhle mi Vypravěčka představila bytůstky z této nádherné skupiny a já je viděla na vlastní oči… Nebo svým srdcem? Kdo ví? Vypravěčka mi o bytůstkách prozradila jen to, co jsme my lidi schopni pochopit. Jinak prý mají daleko víc darů a vlastností a svých úkolů v tomto vesmíru.

Křehulinka

Tenounká dlouhá bytůstka, která by se mohla převlékat za kopretinou a nebyla by vidět. Ve vlasech průhledné malinké kvítky světlounkých pastelových barev, šatičky jakoby z průhledného, bleďounce modrého vzduchu, na zádech průhledná úzká křídla podobná těm, které mají vážky. Křehulinka je velmi důležitá součást této skupiny, od které se všichni učíme její nekonečné citlivosti.

Bezmoc

Naše milá Bezmoc je duší velmi napojena na svět lidí. Pod svou širokou, mnohovrstevnatou tmavě modrou sukní skrývá mapy světa a životy lidí v nich. Díky ní sledujeme, co se ve vašem světě lidí děje tak nějak celkově, prostě v širokém smyslu slova. Když se k vám do světa lidí chceme podívat, Bezmoc si sedne na pařez, odhrne první vrstvy sukně a ta mapa lidí, která se nám zrovna ukáže, je právě v tu chvíli ta, o které si začneme povídat. Její tmavě modré šaty jsou tak nějak těžké, vším tím vaším lidským smutkem.

Nemocenka

Světlounce zelenkavá bytůstka, rovné dlouhé hnědé vlasy, splihlé nažloutlé šaty, hnědé boty, hnědý chundelatý svetřík až na paty, na krku zelený šátek se světle žlutými puntíky. Bytůstka, které všichni nosí lesní ovoce a bylinky. Je to vzácná bytůstka, která pomáhá lidem skrze tělo chápat jejich vlastní chyby, souvislosti mezi tělem a jejich chováním a dědictvím po předcích.

Listenka

Zrzavé vlásky, drobný obličej s pihami, zelené šaty do pasu upnuté na tělo, od pasu bohatá široká sukně, a to celé ze samých listů a lístečků. Z ramenou jí splývá jemný plášť z tenounkého jehličí až na zem, a možná ještě dál. Ve vlasech, v pase a na botkách září sedmikrásky. Ochránkyně přírody, především lesa, luk a strání. Ale stará se také o lidské zahrady a zahrádky a rostlinky v květináčích. Dobře rozumí přirozené kráse a vůním, vodě a vzduchu, a toto dokáže vnést do jakéhokoliv místa na planetě, do jakéhokoliv domova, do všech míst v přírodě.

Zdrženlivec

Moudrá bytůstka, která všechny zdržuje od jejich rozhodnutí. Chce všechno a dobře promyslet. Chce zvážit ještě další a další možnosti, aby řešení čehokoliv nebylo ukvapené. Má rozevlátý plášť a kalhoty ve středně modré barvě, žlutou košili a modré lesklé boty. Často si dlouhými prsty drží bradu a přemýšlí. Jeho oči jsou takové zadumané, jako by pořád hleděly do dálky.

Strašpytlík

Trošku hmyzí obličej, připomíná trochu kobylku, velké kulaté oči a malé pytlíky z dolních víček. Obličej posazený do neposedných krátkých vlasů, který se choulí do dlouhé teplé černohnědé pruhované šály. Tato bytůstka zná velmi dobře strach, a rozumí mu. Umí vysvětlit strach ze všech možných a nemožných věcí a vjemů. Kdo je schopen cítit jeho tenounké prsty ve své dlani, kdo je schopen slyšet jeho tichý, a přitom vysoký tón hlasu, je schopen porozumět svým strachům a časem je i zvládnout. Strašpytlík je ve skutečnosti ochránce všech strašpytlů. Tedy lidiček, zvířátek a kytiček, které se něčeho bojí. A myslíte, že kytička se nebojí? Už jste viděli nad svojí hlavou obří psí tlapu? Neviděli? Tak netušíte, jaké to je…

Krasotinka

Vlnité blonďaté vlasy, krémové šaty s jahodově červenou krajkou. Ve vlasech oranžové a červené kvítky, stejné i za páskem v pase a na zápěstí levé ruky. Dlouhými řasami u svých velkých krásných očí dává světu najevo, že VÍ, že je krásná. Ze všech zdejších bytůstek je nejvíc čistotná, nejvíc dbá o své zdraví a nejvíc si třídí myšlenky a pocity, protože chce být krásná i uvnitř. Moc dobře ví, že když se topí v řece problémů, smutků a úkolů, pak jí vzniká zbytečně moc a zbytečně brzy hodně vrásek na její hebké pleti, a to fakt nechce.

Chytrolín

Zelené tepláky, oranžové triko a v ruce věčně drží nějakou knihu. Tepláky jsou pohodlné, na zelené barvě není znát čerstvá tráva a oranžová barva mu dává radost z bytí, které si vybral. Rád se povaluje na posteli, na gauči, v křesle, na trávě, na houpačce, na stromě, na střeše… prostě kdekoliv, kde může jen sedět, ležet, číst si a přemýšlet. Přemýšlet nad každou větou psanou a slyšenou, aby sám mohl někdy něco úžasně chytrého říct. Trošku bojuje s pýchou, ale často pomůže, když je dotázán. Má toho totiž mnoho načteno z různých oborů a řemesel.

Pojidlo

Stvořeníčko s velmi zvláštními vlasy. Každý pramen vlasů má jinou barvu. Od bílé, přes různé odstíny žluté, hnědé rezavé, šedé a černé. Nenápadné světle šedé kalhoty, sako a bílá košile. Nenápadná bytůstka svým chováním, silná bytost svým působením. To ona může za to, že se dokáží smířit rozhádané světy. Ona dokáže ukrýt všechny pomluvy ve třídě a kamarádit se se všemi. Dokáže dlouho mlčet a když konečně promluví, všichni ji berou vážně. Ví, co říká…

Pruďas

Červené kalhoty, černá košile, fialové sako. Orlí nos, tváře, které snadno zčervenají, když má vztek. O věcech moc nepřemýšlí, za to koná. Rozhoduje se velmi rychle. Když někdo ubližuje malému dítěti, je schopen mu dát výchovný pohlavek. Když někomu spadnou knihy na zem, tak mu je rychle zvedne, pomůže. Nač otálet? Spěchá s rozhodnutím, spěchá s pomocí. Rozčiluje ho mnoho věcí, a mnoho právem.

Andělka

Bílé zářivé vlasy, bílé dlouhé šaty až na zem. Možná ještě dál. Šaty u země jakoby odchází dál a ztrácí se, rozpouští se v okolí. Na zádech křídla z jemných peříček, ve vlasech drobounké třpytky ve tvaru srdíček. Na krku jemný drobný náhrdelník z malinkých peříček, mezi nimi drobounká stříbřitá srdíčka. Andělka chrání lásku v lidech, v přírodě, ve všem viditelném i neviditelném.

Mluvník

Skříteček drobné zelenohnědé postavičky, který pořád mluví. O všem. Každému. Mluví rád, a mluví hodně. Hodně si rozumí s Vypravěčkou. Vypravěčka však vypráví, rozvážně. Mluvník mluví, kecá, povídá, pokřikuje, piští, mudruje pod nos, haleká nahlas. Mluví k věcem kolem sebe. Komentuje činnosti, které zrovna dělá. Povídá každému, kdo se kolem něj nachází. Má v sobě přebytek energie, který potřebuje takto ventilovat. Pomáhá všem, kdo se cítí sami, opuštěně, a tak nějak zapomenutě… na tomto světě.

Tichošlápek

Světlounce modře oblečený chlapík drobné postavy s průhlednou pletí. Jeho oděv je částečně lemovaný tmavě modrou látkou a ladí s kapesníkem v horní kapse oblečku. Má ty nejkvalitnější boty na světě. Měkounké, pohodlné tak, aby mohl dlouho a nepozorovaně chodit kolem lidí, situací a myšlenek. Je tichý jako piha na tváři, a přesto existuje a tiše podporuje všechny nesmělé lidičky i zvířátka.

Velikán

Velikán je mohutná osůbka, ze které jde respekt nejen kvůli velikosti těla, ale také kvůli velikosti myšlenek. Chlapík v kanárkově žlutém oblečení, ležérní kalhoty, volná košile, která přes ně splývá. Nepotřebuje se šněrovat do nějakého oblečení, které uznávají jiní. Nepotřebuje se podřizovat, když usoudí, že názor jiných je špatný nebo mylný. Je sám sebou v každé situaci. A v tomto směru umí pomoci jiným. Umí třeba dobře vést kolektiv, umí prosadit novou myšlenku, umí vymyslet novou věc nebo hru.

Nebojsa

Se Strašpytlíkem se neustále pošťuchují, provokují se, někdy se i hádají, honí, a pak se zase usmiřují, než je jejich povahové vlastnosti zase rozdělí. Nebojsa je opak Strašpytlíka, neustále do všeho strká nos, chce poznávat nové a nové situace a výzvy. Chce skákat s padákem, chce strkat ruku do vosího hnízda, chce chodit bosky, když mrzne. Prostě chvílemi se chová jako trdlo. Ale je to velmi energická bytůstka, která svou činorodostí dokáže vzburcovat síly u všech, kteří to už chtějí vzdát. Vždycky jde něco zlepšit, vždycky jde něco dokázat. Ať už zlepšit známku ve škole, zachránit uvadající květinu, nebo se naučit hrát fotbal. Všechno jde, když se chce. A Nebojsa je v tomto dobrý učitel. Motor všech světů. Vyhledává nové cesty, nové směry, nové možnosti. Nerad se zabývá svým oblečením, takže chodí oblečený víc sportovně a prakticky. Džíny a červené tričko. Bílé tenisky střídá s černými, to podle situace, do které vyráží.

Barvička

Roztancovaná veselá postavička. Štíhlounká tmavovláska, která snad neumí normálně chodit, pořád jen poskakuje a tancuje. Šaty má z tenounkých proužků všech možných barev, které stékají z ramen dolů, v pase jsou stažené zapleteným copem z trávy. Od pasu dolů všechny barevné proužky v délce do půlky lýtek jakoby tancují. Některé splývají dolů, jiné létají kolem nohou do šířky a jakoby zpátky nahoru ke sluníčku. Každý proužek od pasu dolů se chová jinak, svobodně, lehce, rozverně. Z levého ramene k pravému boku visí lehounká taška v barvě trávy, ve které má různé velikosti štětců. Těmi umí Barvička přemalovat myšlenky, pocity a věci na barvy jiných nálad, čemuž rozumí ze všech nejvíc.

Ježinka

Šedé vlasy v účesu bodlinek a nádherný kalhotový kostým s růžovou halenkou. V ruce drží růžovou peněženku, ve které však nemá peníze, ale schovává tu všechny křivdy. Je totiž urážlivá a vztahovačná. Ale protože má srdce na svém místě, dokáže si všechno v sobě přerovnat, pochopit a nově uchopit. A tak se z ní stala velká pomocnice ve všech případech ublížení na duši a v srdci člověka. Je schopna se podívat pod koneček ostnu bolesti, aby pak našla sílu v jeho zakončení. I přes svoji vnější upjatost dokáže být vnitřně šťastná ze zvládnutého úkolu.

Šetřílek

Kostkovaný zelenožlutý obleček, malá skromná bytost. Zažil tolik ústrků, chudoby a nedostatku, že je dnes již velkým a zkušeným ochráncem matky Země, člověka, zvířete, vzduchu, návštěv z vesmíru. Některé návštěvy z vesmíru totiž nerozumí našemu chování a naše jednání jim někdy ubližuje. Umí šetřit peníze, potraviny, tělo, myšlení, city, věci v domácnosti, květiny v květináči i na zahradě, jablko i míč, vodu i páru nad zemí. Umí šetřit něco, a umí šetřit od něčeho. Kouzelník?

Zrychlenka

Krátké světle hnědé vlasy, upnutý oděv po celém těle ve strakatých barvách, jako by neustále byla připravena cvičit v tělocvičně, běhat a skákat. Má velký organizační dar. Dokáže zrychlit práci v domácnosti, práci na poli, práci v rozhodování, myšlení, ve vývoji člověka, přírody a ve světě či vesmíru. Ráda si hraje s časem, i hloubkou bolesti, s plněním snů a objevováním darů v každém z nás. Umí správně vyhodnotit důležitosti a přednosti dané chvíle a situace. Ráda sedává na rameni ženy a učí ji, jak v tomto zrychleném světě všechno zvládnout.

Notička

Na hlavě má tmavé vlasy učesané do tvaru notičky s praporkem. Velká tmavá kukadla a uši, které jaksi žijí vlastním životem. Natáčí se všude tam, kde se něco šustne, kde je nějaký zvuk, podobně, jako to mají zvířátka. Náušnice má samozřejmě z notiček. Bohaté fialkové princeznovské šaty, na kterých jsou namalované notové osnovy, notičky, houslové klíče… Bytůstka, která všude slyší nějakou hudbu, a když ji neslyší, nacítí se na prostředí nebo člověka, a vyčaruje tóny přesně na míru situaci. Umí hrát na všechny hudební nástroje, má ráda všechny hudební styly a moc ráda zpívá.

Pravdík

Tvrdý chlapík s něžným srdcem. Za pravdu je ochoten se rvát, bořit zdi a nosit světy na rukou.

Svět pampelišek, svět lásky, svět žiraf, svět deště, svět dětí bez rodičů, svět opuštěných zvířat, svět pokácených stromů, svět spálených knih, svět zabité svobody. Je schopen bouchnout pěstí do stolu a tou samou rukou pohladit trávu na louce. Každou část oděvu má v jiné barvě, protože už hodně bojoval za pravdu a hodně mu za to ublížili. Tak postupně přišel o kousky svého oděvu a nahradil je jinými částmi z jiných barev. Bojuje za pravdu někdy příliš. Tolik, že si ani nevšimne, že svým bojem za pravdu může někomu ublížit. Pravda je totiž někdy hodně bolavá, někdy hodně řeže v srdci, někdy hodně pálí v duši, někdy si s ní tělo neví rady a onemocní. Časem vznikla zajímavá náhoda, při které si Pravdík a Lžounek řekli, že se budou spolu kamarádit a zkusí přijít na to, co dělají špatně. A v tomto směru oba umí pomoci i jiným…

Lžounek

Hnědožlutá dlouhá bytůstka připomínající slizkou žížalu s velmi příjemným pohledem očí, ze kterého při mluvení skáčou neviditelné hvězdičky radosti a blaha. Často nikdo nepozná, že tato krásná i nekrásná bytůstka lže, tají, neříká, co má a co je pravda. Její myšlení je velký labyrint, velká skládanka různých pyramid pravd, polopravd a nepravd. Vlastně nic z toho, co říká, nikdy nepovažuje za lež, vždy to dokáže nějak obhájit, nějak obejít, nějak obelstít. Lžounek však je speciální stvoření, které toto o sobě ví, a proto má v kapse kouzelné zrcátko pravdy. Když mluví, dívá se do zrcátka, které mu vrací to, co řeklo. Cítí tak bolest druhého, kterou mu působí. Vidí, co mohou jeho slova způsobit teď, za týden, za měsíc. Neustále se učí být lepší. Pokud někdo požádá, takové zrcátko mu rád poskytne… Ale někdy, někdy v zrcátku vidí, že svou lží pomůže udělat někomu život lepší… Je to možné?

Ok

Bytůstka OK. Říkáme mu pan Ok. Stvoření, které je nejvyšší ze všech bytůstek této skupiny. Nosí fialovou košili, tmavě šedé kalhoty a sako, na kterých jsou našité kapsy. Spousta kapes. Malé, velké. Jedna kapsa vedle druhé. V každé kapse má kouli nebo kuličku, bílo-průhlednou. Když na kuličku promluví, otevře se jako oko. Pan Ok je velký odborník na pozorování čehokoliv. Umí se na věc, situaci, pocit, myšlenku… podívat z různých úhlů pohledu. Jeho pozorovací talent je velmi vyhledáván všemi, kdo se topí ve svých kritických pohledech a soudech, protože on jediný má nadhled nad vším, co existuje, neexistuje a mohlo by existovat.

Vypravěčka

Obyčejná lesní víla v lehkých oranžových šatech se vzorem větviček stromů. Na očích brýle spletené z nejmenších zelených pupenců a lístečků, místo skel ta nejjemnější zelenkavá síťka. Ty minidírečky v síťce zostřují unavený zrak ze čtení knih a pozorování světa. Jeden malinký pupenec má na prstu jako prstýnek. Tento pupenec má zvláštní schopnost víle sdělit svým otvíráním a zavíráním, jestli už vypráví příliš dlouho… Víla si nebere žádné právo ostatních vzácných bytostí na sebe. Je skromná. Jen cítí, že umí lépe číst a vyprávět, než ostatní. To také dělá se vší úctou a sebevědomím. Nic víc, nic míň.

Uf. Rozhlížím se kolem sebe. Už mě bolí zadek ze spadlého kmene stromu, na kterém sedím. Vážně, vážně je to všechno? Ještě že s sebou na všechny procházky a výlety nosím blok a propisku. Jak bych si jinak tohle všechno zapamatovala? Cože? Tahle parta je z 24 bytůstek, stvoření, skřítků a víl… a prý to ještě není všechno? Ale tady, tady kolem mě je opravdu těch dvacet čtyři osůbek… Rozhlížím se kolem sebe. Každá z nich je jiná, jedinečná, nádherná. Cítím se s nimi tak nějak vnitřně v pohodě, uvolněně. Cítím tady tak velkou lásku, že se mi chce zvolat: „Co to je za pocit, jsem tady DOMA?“

Nikdo nic neříká… Ale v hlavě cítím a slyším jejich myšlenky, jejich odpovědi: „Ano, tady jsi doma. S námi jsi doma.“

Vůbec se mi od bytůstek nechce. Ale už musím. Stmívá se. Doma čeká manžel na večeři a internetový svět volá po informacích. Děti volají po lásce. A moje písmenka je chtějí tolik, tolik pohladit po vláskách, po duši. Tímto posílám láskyplný úsměv do všech dětských srdíček a těším se, že si s těmito, nebo i s jinými bytůstkami si užijeme spoustu dobrodružství, poznání a moudrosti.

Vaše spisovatelka Věra Hladká a 24 kouzelných bytůstek

Pravdopohádka třídílná, aneb Nikiho svět

Pohádka pro Nikyho

(napůl ochrnutý hrdina v osmiletém těle)

Bezmoc

Naše milá Bezmoc je duší velmi napojena na svět lidí. Pod svou širokou, mnohovrstevnatou tmavě modrou sukní skrývá mapy světa a životy lidí v nich. Díky ní sledujeme, co se ve vašem světě lidí děje tak nějak celkově, prostě v širokém smyslu slova. Když se k vám do světa lidí chceme podívat, Bezmoc si sedne na pařez, odhrne první vrstvy sukně a ta mapa lidí, která se nám zrovna ukáže, je právě v tu chvíli ta, o které si začneme povídat. Její tmavě modré šaty jsou tak nějak těžké, vším tím vaším lidským smutkem.

Nebojsa

Se Strašpytlíkem se neustále pošťuchují, provokují se, někdy se i hádají, honí, a pak se zase usmiřují, než je jejich povahové vlastnosti zase rozdělí. Nebojsa je opak Strašpytlíka, neustále do všeho strká nos, chce poznávat nové a nové situace a výzvy. Chce skákat s padákem, chce strkat ruku do vosího hnízda, chce chodit bosky, když mrzne. Prostě chvílemi se chová jako trdlo. Ale je to velmi energická bytůstka, která svou činorodostí dokáže vzburcovat síly u všech, kteří to už chtějí vzdát. Vždycky jde něco zlepšit, vždycky jde něco dokázat. Ať už zlepšit známku ve škole, zachránit uvadající květinu, nebo se naučit hrát fotbal. Všechno jde, když se chce. A Nebojsa je v tomto dobrý učitel. Motor všech světů. Vyhledává nové cesty, nové směry, nové možnosti. Nerad se zabývá svým oblečením, takže chodí oblečený víc sportovně a prakticky. Džíny a červené tričko. Bílé tenisky střídá s černými, to podle situace, do které vyráží.

Pojidlo

Stvořeníčko s velmi zvláštními vlasy. Každý pramen vlasů má jinou barvu. Od bílé, přes různé odstíny žluté, hnědé rezavé, šedé a černé. Nenápadné světle šedé kalhoty, sako a bílá košile. Nenápadná bytůstka svým chováním, silná bytost svým působením. To ona může za to, že se dokáží smířit rozhádané světy. Ona dokáže ukrýt všechny pomluvy ve třídě a kamarádit se se všemi. Dokáže dlouho mlčet a když konečně promluví, všichni ji berou vážně. Ví, co říká…

Notička

Na hlavě má tmavé vlasy učesané do tvaru notičky s praporkem. Velká tmavá kukadla a uši, které jaksi žijí vlastním životem. Natáčí se všude tam, kde se něco šustne, kde je nějaký zvuk, podobně, jako to mají zvířátka. Náušnice má samozřejmě z notiček. Bohaté fialkové princeznovské šaty, na kterých jsou namalované notové osnovy, notičky, houslové klíče… Bytůstka, která všude slyší nějakou hudbu, a když ji neslyší, nacítí se na prostředí nebo člověka, a vyčaruje tóny přesně na míru situaci. Umí hrát na všechny hudební nástroje, má ráda všechny hudební styly a moc ráda zpívá.

Mluvník

Skříteček drobné zelenohnědé postavičky, který pořád mluví. O všem. Každému. Mluví rád, a mluví hodně. Hodně si rozumí s Vypravěčkou. Vypravěčka však vypráví, rozvážně. Mluvník mluví, kecá, povídá, pokřikuje, piští, mudruje pod nos, haleká nahlas. Mluví k věcem kolem sebe. Komentuje činnosti, které zrovna dělá. Povídá každému, kdo se kolem něj nachází. Má v sobě přebytek energie, který potřebuje takto ventilovat. Pomáhá všem, kdo se cítí sami, opuštěně, a tak nějak zapomenutě… na tomto světě.

Pravdopohádka o měsíci a stínovém pejskovi

Niky leží nehybně v posteli a dívá se do stropu. Po kolikáté už? Kolikrát ještě musí na operaci, aby mohl chodit, jako jiní lidé? Kolikrát bude ještě snít, posilovat tělo, které by jednou chtělo běhat? Ze stropu, na kterém slábne světlo dne, protože přichází další večer, další večer nudy v posteli, se jeho pohled přemístí do okna. Oknem vidí na oblohu a na ní pluje měsíc. Dnes je osvícený sluncem, takže je vidět jeho celá světlá zářící polokoule. Říká se tomu úplněk. Úplněk, který ve třech létech chlapci tolik ublížil. Přinesl mu do života bezvědomí a epilepsii. Niky střídá svůj pohled na strop, kde se nic neděje, na měsíc, který ho vyzývá k otázkám. Spojí svůj zrak s měsícem do hloubky, jako by se chtěl v něm potopit a najít odpovědi…

Co to vidí? To není možné! Měsíc k němu do pokoje vypouští tenounký stříbrný paprsek a po něm kráčí nějaké zvláštní bytůstky. Paprsek narostl až na Nikyho peřinu (pod peřinou v tom místě má chlapec hruď a v něm srdce…), a hle, podivínci už jsou před jeho obličejem. Cože?! Drobná zelenohnědá postavička rozhazuje rukama i nohama, hopsá po peřině a vykřikuje:

Ahoj Niky! To jsi nečekal, viď? Takovouhle návštěvu, co?“, chechtá se, až se za břicho popadá a dodává: „Já jsem Mluvník.“ Ukloní se a dodává:

No, a tohle je Bezmoc“, ukazuje na vznešenou, ale smutnou skřítečkovou slečnu v temných modrých šatech.

A Nebojsa“, pohlédne na bytůstku v červeném tričku a džínách.

Pojidlo“, ukazuje na podivínka s barevnými vlasy.

A naše Notička“, uzavírá Mluvník představování pěti maličkatých bytůstek. Notička kolem všech zatančí a líbezně se ukloní, jako by představení skončilo. Jenže ono všechno teprve začíná…

Niky…“, vydechl nevěřícně chlapec, a vůbec nechápe, že se představuje něčemu, co neexistuje.

Co to meleš?!“ Zareaguje Mluvník na Nikyho myšlenky. „My, že neexistujeme? Omyl! Tak se soustřeď, Ty nás nevidíš? No, vlastně nás nemusíš vidět. Někdo nás vidí jenom v hlavě, za zavřenýma očima. A někdo nás nevidí vůbec, jenom nás cítí. No jo, dobře, najdou se i takoví, co nás nevidí a necítí. Protože jsou úplně hluchý a slepý. A bez citu. Jo. A k těm bychom stejně nepřišli.“

A co děláte u mě?“ Zmohl se chlapec na otázku.

Šmankote, to jsou mi otázky, člověče! Copak jsi nechtěl, aby Ti dal měsíc odpovědi? No, tak jsme tady!“

Aha.“ Zareaguje zadumaně Niky.

Podívej se. Asi takhle.“ Přidává se do rozhovoru Bezmoc. Sedne se na vyvýšenou část peřiny, roztáhne svoji pohádkovou sukni a otevře ji tam, kdy se „to“ Nikymu stalo. Celá skupinka včetně chlapce se najednou ocitnou v noci jeho tříletého „já“. Osmiletý chlapec vidí sám sebe jako tříletého. Tříletý Niky ho nevidí a žije si svůj čas. Uprostřed svého spánku si zase vzpomněl na svůj velký sen. Mít pejska! Chci tolik tolik tolik pejska! Půjdu si pro něj klidně i na Měsíc… Blik cvak. Měsíc v úplňku spojil svou sílu se snem chlapce. Chlapec se najednou ocitá na měsíci… Cítí, jako by tu už někdy byl. Prochází se touto planetou. Vidí její ozářenou polovinu, kterou při úplňku vidíme my lidé na Zemi. Je však zvědavý, a jde se podívat ještě na tu druhou stranu, kde je jen tmavý stín. Světlo a stín. Na přelomu obojího nachází svého pejska:

Jé, tady jsi! Kde ses mi toulal?“

Pejsek je malinký, že by se vešel do kapsy pyžama. Ale když ho Niky bere do náruče a hladí, všímá si, že je zvláštně kouzelný. Podle toho, jak se s ním pohne do světlé nebo tmavé části měsíce, pejsek mění velikost i krásu. Ve tmě roste do velikánů jako je labrador, ovčák, husky a další. Ve světle se mění na kokršpaněla, jezevčíka, teriéra… Mezitím se stihne přeměnit na střední rasu jako je setr, kokršpaněl, špic… Niky si hraje se zjištěným zvláštním úkazem. Chodí sem a tam s pejskem a mazlí se se všemi druhy. Hraje si a hraje, mazlí se a mazlí, a úplně se zapomněl vrátit do svého těla v posteli, kde ve skutečnosti spí.

Osmiletý chlapec najednou chápe, že může mít svého vysněného pejska kdykoliv bude chtít, v hlavě. Může ho cítit i v dlaních, na obličeji. Může si celý svůj sen do hloubky procítit, i když ho fakticky nemůže mít, protože je pořád někde v nemocnici, na rehabilitacích… A živý pejsek by tak trpěl samotou…

 

Reakce maminky Nikyho:

„Ježišmarja, Věruško. Ani nedýchám… Děkujuuuu. Děkuji moc za Nikyho… Pohádka o pejskovi ho vždy před usnutím zahřeje. Usmívá se a pak klidně spinká… Rozeslala jsem pohádku i kolegům na úřad… Věruško, Vy jste moc statečná žena, která už nyní má za sebou náročnou životní cestu. A pro mne jste inspirací v tvorbě pohádek, v psaném projevu.
Posíláme jaro a slunce, ať Vám sype na zem tisíc dukátů, Věruš.
To jsou slova Nikyho… k Vám… Jen jsem napsala, co mi řekl. (Je to z jedné pohádky.)“

Pravdopohádka, aneb Hudební záchranář

Pohádka pro Theodora

(silná osobnost, zvídavý, nadaný, tvrdohlavý, kaskadérské nálady)

Nebojsa

Se Strašpytlíkem se neustále pošťuchují, provokují se, někdy se i hádají, honí, a pak se zase usmiřují, než je jejich povahové vlastnosti zase rozdělí. Nebojsa je opak Strašpytlíka, neustále do všeho strká nos, chce poznávat nové a nové situace a výzvy. Chce skákat s padákem, chce strkat ruku do vosího hnízda, chce chodit bosky, když mrzne. Prostě chvílemi se chová jako trdlo. Ale je to velmi energická bytůstka, která svou činorodostí dokáže vzburcovat síly u všech, kteří to už chtějí vzdát. Vždycky jde něco zlepšit, vždycky jde něco dokázat. Ať už zlepšit známku ve škole, zachránit uvadající květinu, nebo se naučit hrát fotbal. Všechno jde, když se chce. A Nebojsa je v tomto dobrý učitel. Motor všech světů. Vyhledává nové cesty, nové směry, nové možnosti. Nerad se zabývá svým oblečením, takže chodí oblečený víc sportovně a prakticky. Džíny a červené tričko. Bílé tenisky střídá s černými, to podle situace, do které vyráží.

Notička

Na hlavě má tmavé vlasy učesané do tvaru notičky s praporkem. Velká tmavá kukadla a uši, které jaksi žijí vlastním životem. Natáčí se všude tam, kde se něco šustne, kde je nějaký zvuk, podobně, jako to mají zvířátka. Náušnice má samozřejmě z notiček. Bohaté fialkové princeznovské šaty, na kterých jsou namalované notové osnovy, notičky, houslové klíče… Bytůstka, která všude slyší nějakou hudbu, a když ji neslyší, nacítí se na prostředí nebo člověka, a vyčaruje tóny přesně na míru situaci. Umí hrát na všechny hudební nástroje, má ráda všechny hudební styly a moc ráda zpívá.

Chytrolín

Zelené tepláky, oranžové triko a v ruce věčně drží nějakou knihu. Tepláky jsou pohodlné, na zelené barvě není znát čerstvá tráva a oranžová barva mu dává radost z bytí, které si vybral. Rád se povaluje na posteli, na gauči, v křesle, na trávě, na houpačce, na stromě, na střeše… prostě kdekoliv, kde může jen sedět, ležet, číst si a přemýšlet. Přemýšlet nad každou větou psanou a slyšenou, aby sám mohl někdy něco úžasně chytrého říct. Trošku bojuje s pýchou, ale často pomůže, když je dotázán. Má toho totiž mnoho načteno z různých oborů a řemesel.

Velikán

Velikán je mohutná osůbka, ze které jde respekt nejen kvůli velikosti těla, ale také kvůli velikosti myšlenek. Chlapík v kanárkově žlutém oblečení, ležérní kalhoty, volná košile, která přes ně splývá. Nepotřebuje se šněrovat do nějakého oblečení, které uznávají jiní. Nepotřebuje se podřizovat, když usoudí, že názor jiných je špatný nebo mylný. Je sám sebou v každé situaci. A v tomto směru umí pomoci jiným. Umí třeba dobře vést kolektiv, umí prosadit novou myšlenku, umí vymyslet novou věc nebo hru.

Barvička

Roztancovaná veselá postavička. Štíhlounká tmavovláska, která snad neumí normálně chodit, pořád jen poskakuje a tancuje. Šaty má z tenounkých proužků všech možných barev, které stékají z ramen dolů, v pase jsou stažené zapleteným copem z trávy. Od pasu dolů všechny barevné proužky v délce do půlky lýtek jakoby tancují. Některé splývají dolů, jiné létají kolem nohou do šířky a jakoby zpátky nahoru ke sluníčku. Každý proužek od pasu dolů se chová jinak, svobodně, lehce, rozverně. Z levého ramene k pravému boku visí lehounká taška v barvě trávy, ve které má různé velikosti štětců. Těmi umí Barvička přemalovat myšlenky, pocity a věci na barvy jiných nálad, čemuž rozumí ze všech nejvíc.

Pozor, skočím!“

V mamince se zastaví krev strachem:

To nesmíš, Theodore!!“

Hele, já jsem velký kluk, já to dokážu, maminko!“, volá rozverně.

Ne, to nesmíš!!“, důrazně volá maminka a čeká, jestli syn poslechne. Vlastně nečeká. Rychle k němu spěchá. Násilně ho vezme za ruku a táhne ho k sobě dolů bezpečnou stranou ze skály.

Mami, to je dobrý, mám dva životy! Mamiíí!“ Chlapec uraženě kráčí vedle maminky dolů a vůbec nechápe, proč mu to zakazuje, když on VÍ, že se mu nic nemůže stát… Cítí v sobě ohnivou sílu, odhodlání a zmatek z rozdílu svého a maminčina chápání situace.

V této napjaté situaci si maminka ani Tedík vůbec nevšimli, že na místě, kde před chvílí Tedík stál a chtěl skočit dolů, někdo sedí. Na vrcholku skály sedí pět zvláštních bytůstek a nevěřícně kroutí hlavami.

Ten kluk se asi zbláznil!“, mudruje naštvaně Chytrolín, odkládá knihu vedle sebe, vstává z trávy. Dává si zamyšleně ruce do kapes zelených tepláků a opatrně nahlíží ze skály dolů, kam chtěl chlapec skočit.

Vůbec se nedivím, že se maminka tak zlobí“, dodává tichounce Notička. „Cítila jsem, jak se jí strachem málem zastavilo srdíčko.“

Já nevím. Nepřeháníte to všichni? Co když by to Ted zvládl?“, váhá Nebojsa. Na levé noze má černou tenisku, na pravé noze bílou. Přešlapuje, dívá se ze skály a vžívá se do Tedíka. Sám by chtěl také skočit a vyzkoušet, jestli má Tedík pravdu.

To nemyslíš vážně, Nebojso!“, zlobí se Barvička, nervózně poskakuje kolem bytůstek. Hned vyndává paletu svých barviček, a sklání se k teniskám Nebojsy. Okamžitě mu na tenisky maluje barevné kytičky a vzrušeně říká:

Podívej! Tohle je život… Květiny, příroda. Jak zachráníš květinu, když jí zlomíš stonek? Jak zachráníš Tedíka, kdyby skočil, a zabil se? Frajeřinky, na to jste vy kluci dobří. Ale co pak? Kdo bude mamince utírat slzy? Kdo vykouzlí listům nový květ? Nic se neopakuje. Tedík je jen jeden. Žádný jiný se nikdy nenarodí. Jeho maminka je jen jedna. Nikde žádná taková další maminka neexistuje. Za zlomenou květinu vyroste jiná. Ale nikdy ne ta samá, co tu před chvílí, před jejím ulomením, byla. Tak sakra, bavíme se tu o životě a umírání. Tohle není hra!“

Barvička má pravdu, Nebojso.“ Souhlasí Velikán a pokračuje:

Já vím, že si rád hraješ. Máš rád výzvy. Jsi rád odvážný. Ale tohle už je moc. Přiblížíme si Tedíkovo chování na Tvých teniskách. Dnes máš jednu černou a jednu bílou. Možná ta černá znamená něco smutného v Tobě, ta bílá něco šťastného. Když se na své tenisky díváš, a rozhoduješ se, jestli skočit dolů, tak možná si opravdu nejsi jistý, jestli tím řeším v sobě něco smutného nebo šťastného. Ta touha skočit je totiž jen maska nějakého pocitu, který se pod ní skrývá. Ten pocit je tajný, ten se neukázal. Je to jako na maškarním bále. Nevíš, kdo se skrývá pod maskou berušky, kdo je pod maskou princezny či žáby. Tady je to stejné. Tento pocit, který nás nutí něco udělat, co může způsobit moje neštěstí, úraz, nemoc, bolest, nebo bolest někoho jiného… Tento pocit je lhář. Snaží se schovat skutečný pocit. A věřím, že pocit štěstí za tím není. Kdo by měl radost z nějakého úrazu a bolesti? Nikdo. Takže jsme teď vyloučili, že by za tímto odvážným chováním mohlo být něco dobrého. A co je tedy za tím pocitem, za tím hřejivým pocitem – skočit, dokázat to… a vlastně si tím ublížit, nebo ublížit někomu jinému? Něco smutného? Překonání nějakého strachu? Nevím. Někdy to neví ani ten, kdo tento pocit má. Ten pocit je prostě tajný a chlapec ho odhalí, až bude větší. Jenže než bude větší, je potřeba, aby pochopil, že tato touha v něm je velmi nebezpečná. Je to oheň, který je potřeba hasit, aby včas slyšel maminčin hlas. Aby si i uprostřed své ohnivé touhy uvědomil lásku maminky a všech okolo sebe. Protože bytosti, které nás mají rády, nám neříkají slova, která by nám měla ublížit. Říkají nám slova, která nás mají chránit.“

Bytůstky zhodnotily situaci a rozhodly se, že Tedíkovi a mamince pomůžou. Musely chvíli běžet, protože mají krátké nožičky. Zdržely se totiž vším tím povídáním. A Tedík s maminkou si ani nevšimly, že za jejich patami kráčí noví kamarádi.

Doma si Tedík sundává boty a obouvá přezůvky. Pak si myje v koupelně ruce a vrací se do předsíně. Když se sklání ke kamínkům a větvičkám, které si z procházky přinesl, nevěří vlastním očím. Kde se tu vzaly? Kdo to je? Tedík má velké oči, ale teď se mu ještě hodně zvětšily údivem, když spatřil bytůstky. Bytůstky se mu postupně představily. Tedík úžasem jen vydechl:

Paráda!“

Ani si nevšiml, že maminka je už dávno zase v kuchyni a připravuje večeři. Zvláštní, že si bytůstek vůbec nevšimla. Ale to Tedíka vůbec netrápí. Ani ho dnes neláká pomáhání při přípravě večeře. Má přece nové kamarády! Bere je do náruče a odnáší se je do pokojíčku. Kamínky a větvičky z lesa zůstávají dál ležet u bot v předsíni.

Tedík opatrně zavírá dveře pokojíčku a pokládá bytůstky na postel. Do hromádky nových kamarádů jako když střelí. Najednou se rozlítli po pokojíčku a zkoumají. Barvička hupsla na stolek, kde má Tedík omalovánky a namalované obrázky, kam se vzorně podepisuje „Theo“. Nebojsa leze po skříních a prohlíží si pokojíček z výšky. Notička si otvírá knihu s písničkami a zjišťuje, kolik z jeho písniček umí. Chytrolín si lehl k otevřené knize na zemi, kde jsou namalované orgány těla, což Tedíka moc baví. Velikán se přidává k Chytrolínovi, protože ho zajímá vše, kde může získat další a další vědomosti. Tedík se k těmto dvěma bytůstkám přidává, sedá si k nim na zem a vysvětluje:

Moje maminka je záchranářka. Zachraňuje lidem zdraví a životy. Až budu velký, budu taky záchranář!“

Bytůstky mají spoustu otázek a Tedík odpovídá a odpovídá. Barvička a Notička na něj halekají otázky ze svých míst, Nebojsa odněkud seshora. Rozhovor plyne dál a dál a bytůstkám připadá, že Tedíka už vlastně velmi dobře znají.

Velikán se po Tedíkových slovech chytne prsty pravé ruky za bradu, vstane, a rozhlíží se v pokojíčku po bytůstkách. Dostal totiž nápad:

Tede, co kdybys byl takový zvláštní záchranář?“

Jak to myslíš?“, ptá se Ted.

Bytůstky se dokáží mezi sebou domluvit beze slov. Dospěláci tomu říkají telepatie.

Velikán spiklenecky mrkne na všechny bytůstky, v tu chvíli se na něj totiž všechny dívají. Pokračuje:

Co kdybys byl hudební záchranář?“

Cože? Co to je?“, ptá se Tedík.

No to vlastně ještě neexistuje. To nás právě teď dohromady napadlo. Protože jsme vyhodnotili všechny Tvoje zájmy, vlohy a dary, které v sobě nosíš.“ Připojuje se do debaty Chytrolín.

Cože?“ Tedík nechápe, vyndavá kapsy tepláků, žádné dárky si tam nedal. Nic. Prázdno.

To ticho prolomil hlasitý smích bytůstek. Notička vysvětluje:

My nemyslíme dárky jako věci, které dostáváš k narozeninám a Vánocům. My myslíme dary, které nosíš v sobě. Vždyť krásně zpíváš! A jednou budeš hrát na několik hudebních nástrojů! Tak proč to nespojit s tím, že chceš zachraňovat lidi?“

A protože umíš i krásně malovat, to se Ti při tom bude taky hodit, protože i barvy umí léčit“, přidává se Barvička.

To zvládneš!“, hlesne Nebojsa.

Copak se dá léčit zpíváním?“ Ptá se nevěřícně Tedík.

Jasně, že dá.“ Odpovídá Velikán. A připomíná situaci:

Sám jsi říkal, že když je maminka smutná, tak se k ní rád přitulíš a zpíváš jí. Je to tak? A přestane být smutná?“

No to ano, ale…“, snaží se odporovat Tedík.

Žádné ale. Tak to prostě je. Když něco děláš s láskou a když něco dobře umíš, vždycky to pomáhá. Někdo potřebuje pohladit srdce, někdo potřebuje utřít slzy a vzít za ruku, a někdo potřebuje zazpívat nějakému orgánu v těle.“

Cože?“ Tedík nechápe. Chytrolín vysvětluje:

Podívej. Orgány v těle už znáš. Každý orgán má svou energii. Ta není vidět, je to něco jako vzduch, který dýcháme, ale nevidíme ho. No, zkus si to. Nosem nádech, pusou výdech. Znovu. A znovu. Cítíš to? Vzduch nevidíš. Ale cítíš jeho energii? Jak prochází Tvým tělem?“

Tedík se vzorně nadechuje a vydechuje, jak mu Chytrolín říká. Ano, ano, cítí to! Aha! To je tedy energie? Chytrolín pokračuje, jako by Tedíkovi přečetl otázku z hlavy:

Ano, to je energie. Energie života. A taková energie prochází i jednotlivými orgány v těle. Jak vidíš, každý orgán vypadá jinak. Takže energie v nich se pokaždé chová trošičku jinak. Stejně jako když zpíváš…“ Slovo si bere Notička:

Když zpíváš lalala, nebo hú,hú,hú, tak taky slyšíš rozdíl, viď? A podobný rozdíl energií je i v těch orgánech těla. Jednou přijdeš na to, která melodie dělá dobře ledvinám, která srdci, která kůži… Třeba jednou budeš skládat písničky a hudbu přímo pro jednotlivé orgány v těle.“

Ale než na to přijdeš, stačí, když budeš jakoukoliv písničku či melodii zpívat nebo hrát s láskou, a budeš na ten nemocný orgán myslet. Láska je nejmocnější lék.“ Doplňuje Velikán.

 

Reakce maminky Theodora:

„Věro, pohádka je překrásná!!! Mockrát děkujeme… Udělám mu z toho knihu s fotkami… stihnu to do narozenin krásně. Jste vážně skvělá v tom, co děláte. Fandím Vám!“