Úvahy Mosty

Hledat zlatou střední cestu. Někdy je zlatá ve výrazném ANO, někdy je zlatá ve výrazném NE.

Každý svůj krok totiž musím hodnotit ne přes určenou cestu a cíl, ale přes zlato ve svém srdci. Každý krok, každou myšlenku, každou emoci. Jako pracovitý mravenec hledám to nejvhodnější pro všechno v sobě, a každá ta jednotlivost potřebuje jiné a nové rozhodnutí z mého srdce, ne z myšlenek někoho jiného. Pokud mé srdce rezonuje s myšlenkou a pomocí někoho jiného, mohu to vyhodnotit jako správnou pomoc pro sebe, v tento okamžik, v tuto chvíli, v tomto úhlu pohledu, pro tuto věc, kterou právě řeším. Zítra může být všechno jinak. Přistupuji tak k detoxikaci své pravdy.

Intuice. Jak ji poznám?

Máme v sobě neskutečný hnůj systémových řetězců, bloků a chyb. Máme v sobě neskutečný tlak starých vzorců chování, genetických programů od předků, zažraných pravidel chování z dětství, od rodičů, ze škol, zaměstnání a dalších institucí. Na mysl útočí tisíce myšlenek, úkolů, povinností, každodenních rituálů, zvyků… Ale nejen to. Bohužel, ať tomu věříme či ne, je na naši mysl prováděn útok zvenčí. Někým/něčím jiným, než jsem já. To teď není podstatné. Soustředím se na svou intuici. Chci ji poznat, protože je moje a mám na ni právo. Boží právo. Vnitřní právo. Já jsem právo samo pro sebe… Je vhodné si zapisovat myšlenky, které přichází ve dne, v noci. Učit se chápat noční sny…

Intuice přichází velmi jemně, v drobných nuancích. Vnímám synchronicity, náhody (neexistují!), své zkoušky. Někdy se intuice na naše srdce nemůže doklepat. Klepe léta, ťuk ťuk ťuk. A já nic. Dál jako křeček jedu ve svém kruhu povinností a úkolů. A nevnímám signály těla a duše a okolí… Jedu jako dobře namazaný stroj. Zvládám víc než jiní. Pracuji pro lidi a rodinu, vnímám, co potřebují a mohu se pro ně rozdat, protože je nesmírně miluji. Mění se jejich chování? Nevadí. Chudáci, mají své zdravotní problémy, stárnou, ztratili zaměstnání… a pořád něco. Prostě pořád existují důvody, proč já musím fungovat pro ty druhé a odkládám sebe někdy do budoucna. Jo, v důchodu možná na sebe budu mít čas…. Znáte tento postoj? Možná znáte jiný. To je jedno. Každopádně člověk sobě nevěnuje žádný čas, nebo velmi málo. A koukání na televizi, zmrtvění únavou v posteli na deset minut s knihou, maska na pleť a rychle do vany… fakt není osobní čas. Jsou to jen mini okamžiky k přežití maratónu MUSÍM, CHCI, CHTĚJÍ… Nebuďme vztahovační – pokud nechci emoce druhého, nejsou moje, jsou jeho. Co to říká?

Intuici pak nezbývá nic jiného než klepat silněji. Tato silnější klepání už pro mě leckdy nemusí být příjemná. Najednou objevím něco u svých blízkých, co mě naprosto šokuje, vykolejí. Nechápu to. CO??!! Nevěřím vlastním očím a uším. Nevěřím srdci, které bolí jako řezavé uhlíky. Co s tím? Najednou někdo můj láskyplný kolotoč pro celou rodinu, nebo v práci… zastaví něčím, čemu nemohu věřit. Potřebuji opakovaně razítka, že objevené je skutečnost, že to opravdu existuje. Intuice nás nesmírně miluje. Je naše, tak proč by ne? Opakovaně a trpělivě dává další a další razítka, a tím říká: Ano, je to pravda! Co s tím uděláš? Je to proti Tvému srdci! Srdce je zoufalé, co s tím uděláš? Je to proti Tvému přesvědčení, Tvé duši a svědomí. Co s tím uděláš? Chceš další razítko? Dobře. Jdi do telefonu. Teď přijdi domů zadním vchodem. Nahlédni do počítače. Jdi do obýváku – TEĎ! Jsi slepý/á? Pořád nic? Dobře. Tvoje kamarádka potvrdí, že u ní byl. Tví kolegové Ti sdělí, ano, je to tak… Pořád nic?

(Pokud zde napadne někoho jeho učitelský/zákonný/morální kodex/komplex: „Vždyť tohle se nesmí! Je to neslušné, někomu chodit do osobních věcí, i když je to manžel… dítě…“ Tak ano, dávám za pravdu, že „běžně“ to není slušné, morální, správné… Ale sakra! Já přece nejsem v běžné situaci!!! Něco se děje, jsem zmatená a strašně to bolí! A navíc, jak má moje intuice dát znamení, když důkaz existuje jen v těchto věcech a situacích?!? A když intuice nemá čas čekat na mé pochopení, protože by mě to mohlo stát zdraví, život, rozum? Tak prosím, vypněte své moralizování. Zvláště, když ho necítíte u porna, vražd v televizi, když potkáte bezdomovce, atd.)

Intuice je nejvíc milující, chová se k nám velmi láskyplně, jako rodič k dítěti. Neustále nás školí a školí, dokud sami nepochopíme, nebo nám zvenčí někdo vědomější nepotvrdí: UŽ SI KONEČNĚ VĚŘ! Postupně nějak pochopím pravdu, kterou žiji. Sice neumím pochopit proč to tak je, když miluji a „dělám vše správně“, ale ano, chápu, že tato opakovaná razítka nemohu přehlížet. V podstatě i rodina, nebo v práci… čekají, CO s tím udělám? Pokorně se intuici omlouvám, že jsem jí nevěřila a pomaloučku přijímám tuto svoji schopnost mezi ty ostatní (umím skvěle vařit, jsem dobrá v práci, zvládám domácnost i organizovat akce pro druhé… atd.).

Kdo z nás, když o sobě mluví, mezi své schopnosti, dovednosti a vlastnosti zařazuje intuici? Proč ji nevnímáme, upozaďujeme, zavíráme do nevědomí? Naopak. Kdyby si každý z nás uvědomil, že ji všichni máme, vymizely by lži a jiné podvůdky, manipulace… protože už při něčích pokusech bychom poznali: BACHA, NĚCO TU NEHRAJE, MÁ NEGATIVNÍ ENERGII, TEN ČLOVĚK TI LŽE (i za svým krásným úsměvem, i tehdy, kdy ho léta známe jako skvělého kamaráda).

Pozor! Lidé kolem nás čekají na chybovost, neodhalení, na naši vlastní vnitřní nejistotu. Manipulátor klouže mezi našimi slovy na oleji vlastních krásných slov, výmluv, převrácení objeveného, lží, sebevědomí a inteligence. Do toho přichází i vnější překážky, různé proměnné v kabátkách změn situace. Probouzející se intuice je i u tuho druhého (cítí, že bude odhalen). Různé situační křižovatky, psychosomatické potíže, jejichž příčiny máme odhalit až v budoucnosti.

Intuice je dar nad dary. Osvobozuje od minulosti a jako kouzelný štětec s námi maluje budoucnost. Intuici potřebujeme hýčkat jako čerstvě narozené miminko, protože je nevinná, čistá a tvořící.

Strach

Je všudypřítomný, zasypal nás zvenku i zevnitř jako neviditelný prach. Skrývá se za většinou našich emocí, nemocí, negativních vzpomínek a všech negativních zkušeností. Vnikl do všech oblastí našeho života. Stal se nedílnou součástí reakcí našeho fyzického těla, naší mysli, našeho srdce. Jak na něj?

1/ vše, co nás obklopuje, je tu jen pro naše poučení, pro předání informace, pokud ji chci přijímat. Týká se osob, veškeré přírody, všech živlů, situací. To, že tyto vjemy vnímáme jako negativní nebo pozitivní, ovlivňuje program mysli, který nám byl před staletími dán. Nemá žádnou takovou hodnotu. Všechny tyto vjemy jsou ryze čisté, neutrální. Jestli z nich uděláme pozitivní nebo negativní pohled, emoci, pocit, zážitek, vzpomínku… závisí jen na našem rozhodnutí. Jen na tom, jestli se chceme učit ovládat tento program ne myslí, ale srdcem. Jsme na této planetě proto, abychom se učili. Je to pro nás škola emocí.

2/ vše, co je v nás, lze překalibrovat, přetransformovat, ovlivnit láskou, srdcem, chcete-li, pozitivním přístupem (protože to negativní je v nás jako tér, který vše čisté začernil a ucpal průchody pro vnímání pravdy). Týká se pocitů, myšlenek, programů v mozku, srdci, zažívání, buněk. Všechna naše těla jsou tím ovlivněna, včetně aury a čaker. Buňky v sobě mají program na ozdravení těla i ducha. Každá buňka je neobjevený mikrosvět, kde se nachází paměť nás a všeho, od rodových linií, genetických stop, přes všechny druhy vědomí, vše od materialismu až po duchovní eony znalostí. Je úplně jedno, jestli si tyto informace někdo v sobě rozdělí do karmických následků, do genetiky, či vlivu mikročástic. Informace existují nezávisle na naší vnitřní šabloně pravdy. Informace existují nezávisle na tom, jestli ji někdo z nás přijímá nebo odmítá. Přijetí a odmítnutí něčeho, jsou jen dvě strany jedné mince, tedy způsob našeho projevení se k informaci, která existuje nezávisle na našem vztahu k ní.

3/ Je jasné, že každé moje slovo a věta vyvolává další otazníky… Jděte si za nimi a otevře se vám cesta vědomostí, která je jen pro vás, je jedinečná a neopakovatelná jako každý z nás. Uvědomte si základy, rozměry života, které žijeme. Člověk se nachází v 3D. Slova jsou plochá, zvláště ta psaná. Každé slovo může mít víc významů, stejně jako věta. Proto každý, kdo si nějaká slova čte, chápe jejich význam trošičku na jiné úrovni, spojují se mu jiné receptory v mozku, protože žije jiný příběh, a má jinou minulost a budoucnost. Dopřejte si klid zbraní, to znamená klid emocí, když cokoliv čtete. Nechte sebe plynout jako vlnku na vodě uprostřed jiných vlnek, kterých se jemně dotýkáte. Je to nádherný pocit, vyjít ze své zavřené ulity strachu a dotýkat se jiných vlnek, jiných názorů, jiných světů… Jen tak si plout informacemi… A najednou zjišťuji, že s něčím mé srdce rezonuje více, s něčím méně… Najednou odhaluji, že vše, co jsem celý život odmítal/a, nebo se tomu vyhýbal/a… vidím z jiného úhlu, najednou to lépe snáším, všechny nesmysly dostávají smysl, všechny šuplíčky, vzorečky, druhy, kategorie, pravidla, hranice… všechno může být najednou vcelku a spolu, protože mě už neděsí velikost informace, kterou se dozvídám. Všechno si člověk jen rozdělil, rozmělnil, rozpytlíkoval do menších a menších vědomostí, aby lépe rozuměl celku. Pak ale ten celek zapomněl vidět. A nyní se postupně vracíme k celkům. Dnes už mnozí ví, že když půjdu s nohou k ortopedovi, břichem k chirurgovi, s hlavou k psychologovi… nemusím dostat ucelený obraz k tomu, co mi tělo říká. V knize také nečteme jen 33. stranu, protože bez těch ostatních nepochopíme obsah napsaného. A tak je to se vším…

(A komu se zdá, že v jednom odstavci je totéž jako v jiném odstavci či jiné části knihy, jen trochu jinak, možná to má svůj význam… protože každému z nás doteče informace z jinak seskládaných slov, na jiném toku energie či příkladu, jiným informačním kanálem či kanálkem. A pokud se vám zdá, že tatáž myšlenka si někde odporuje, i to je možné, protože oboje je pravda. Je to opět jen o úhlu pohledu, našem vlastním místě/času v sobě i vně tady a teď. Za týden/v jiném místě v sobě či vně… může být všechno jinak. Hledejme ve všem informační pohyb, ten je život.)

4/ Strach je příšerka, kterou někdo nenamaloval na zeď, ale do nás. Někdo/něco/já. Není důležité, co je za tím, ale co s tím? Přijmout, odpustit sobě i jiným, kterých se situace se strachem týkala/týká. Je to jednoduché jak facka. Jenže zázraky nepřichází bez práce. Není tu nikdo, kdo za nás tento proces udělá. Musím sám jít do sebe, do svého srdce, a v slzách a vnitřní bolesti prožít to, co mě děsí. Tak poznám, že to myslím upřímně. Když myslím upřímně, myslím srdcem. A když provedu všechny uvedené procesy přesně v těchto otevřených emocích (Přijmout, odpustit sobě i jiným), začnou se dít zázraky už v nejbližších dnech a týdnech. Tato cvičení je dobré opakovat, aby naše mozky a těla pochopily, že to s vnitřní změnou myslíte opravdu vážně. A dopřejte tomuto procesu čas (každý z nás ho má jiný). Když si uvědomím, kolik času jsem věnoval/a utvrzování svých omylů, negací, prázdnoty, nedůvěry… tak naše nová změna potřebuje taky chvíli na nadechnutí, obnovení zdrojů a uzdravujících programů. Někdy se může stát, že je důležitá ještě další změna, aby došlo k vymizení nějakého strachu… Ale to už vás vaší cestou povede otevřené srdce spolu s intuicí…

Pomoc

Hledáme všude tam, kam nás táhne intuice. Mohou to být facebookové skupiny, jednotlivci, knihy, rozhovory, barvy, zvuky, příroda, zvířata… Pozor na pomoc, která se tváří jako pomoc, ale není pomoc, a jedná se o jemnou manipulaci vás dostat někým někam… Co když jsem to já, autor těchto slov? Jak rozlišíte hranou pomoc od té skutečné? No přece srdcem 😊 Je moc důležité naučit se informace méně promýšlet, je moc důležité naučit se informace více prociťovat. Je důležité učit se rozlišovat, jestli někdo poskytuje pomoc, aby získal nad vámi moc, nebo jestli vás chce někdo doprovodit po (pro) vaši vlastní moc.

Lidé

Neupínat se. Na nikoho, na nic. Nehodnotit, ale pečlivě pozorovat a vnímat, co se mnou a kdy rezonuje. U koho mi to rezonuje, sledovat, ve kterých oblastech a názorech, nemusí to být vždy a ve všem. Nesoudit, nekritizovat, každý má svou cestu. Jít po cestě s tím, kdo se mnou momentálně rezonuje. Zavolá? Prima, popovídáme, sdělíme si názory, pak přemýšlím, co to pro mě znamená, a jestli je všechny, nebo jen některé přijímám. Rozhovory s jinými lidmi zrcadlí sebe sama, dávají mi nové impulsy k přemýšlení, dávají mi emoce, dávají mi vnitřní facky a pohlazení, vše beru, vše je tu pro můj sebevývoj, pokud je to z druhé strany podáno s láskou. Vyhýbat se egoistům, kritikům, ničitelům všeho křehkého, co jsem v sobě dokázal/a změnit, rozvinout a potřebuji to naopak v sobě ukotvit. Nemám žádnou povinnost s nikým udržovat pravidelný styk a vztah. Vše podřizuji svým pocitům, energii a časovým možnostem. Již se nepodřizuji tlaku a potřebám volajících. Náš vnitřní pocit, že nás potřebují, je často nepřesný, klamný a jsou za ním skryté psychické bloky, které časem rozluštím. Dovolím si svobodu odmítnout. Zdravý jedinec, opravdový přítel, vědomý kamarád či známý, můj postoj, situaci… vždy pochopí, a nepotřebuje společný vztah ubezpečovat hřebíky telefonů, setkání a jiných požadavků. Všimněte si, že pokud si nehlídáme sebe sama, své soukromí… tak některé situace a pocity ovlivněné našimi příbuznými a rádoby kamarády jsou jako hřebíky do rakve. Zaviní naše tuhnutí v těle, v energii, v psychice… a pak ve mně jen zní: musím, tohle ještě musím zvládnout, potřebuje mě, slíbil/a jsem to, musím, musím, musím. Nemusím. Nemusím nikdy nic. To je mé svaté právo. Znovu připomínám, kdo mě má skutečně rád, pochopí… Slovo musím je dobré nahradit slovem potřebuji/chci, pokud tuto energii požadavku/přání potřebuji.

Čtení, slova…

Čtu to, co mě přitáhne. Poslouchám svou intuici. Neposlouchám staré programy, co smím a nesmím číst, co je vhodné a nevhodné. Ale je vhodné u toho ještě poslouchat své svědomí, číst vždy se svými brášky DOBREM A LÁSKOU. Nejsou to jen bráškové, ale je to naše součást, stejně jako intuice. Ale každý to tak nemá. Někdo se s nimi potřebuje seznámit stejně, jako jsem se seznámila se svou intuicí. Proto píši, číst s bráškou Dobrem a Láskou. Jinak nás NĚKDO může svést na scestí… Není dobré se věnovat negativním tématům, která naše srdce svedou na scestí.

Tohle se týká i témat satanismus, krádeže, vraždy, lhaní, porno, další sexuální úchylky atd. Však všichni víme, co přináší do lidstva negaci. To sebe-vyvíjející jedinec prostě nechce. Když jdu do svého srdce, tak to ani nejde, takto uvažovat. Protože v mém srdci je nádherný ohňostroj lásky a dobra, tam se už nic víc nevejde. Pokud svá témata a rozlišení dobra a zla (negace) člověk nezvládne, nebude k sebevývoji vpuštěn. Zůstane jako křeček ve své kleci povinností, úkolů a úchylek.

Pokud zvládám ovládat své negativní stíny, pak nemám problém číst naprosto cokoliv. Směr duchovní, psychologický, politický… Pokud vše myslím upřímně, začnou mi chodit informace, články, knihy, rozhovory, videa, citáty, které zrovna rezonují s mým srdcem. Přemýšlím a přemýšlím. Nezapomínám, že písmenka/slova jsou plochá, nejsou 3D, a každému přináší trošičku jinou informaci, to podle nastavení každého z nás. Pokud potřebuji lépe pochopit smysl, ptám se. Ptám se přátel, ptám se autora. Abych se pak mohl rozhodnout, zda tuto informaci opravdu přijímám, nebo jí jenom proplouvám a hledám dál…

Barvy, zvuky, příroda, zvířata…

Čím více se v sobě probouzím, tím výrazněji vnímám všechno živé i neživé kolem sebe. Každý z nás své probuzení zažívá jinak, v jiné intenzitě. Můžu vidět barvy kolem sebe ve vyšší kvalitě, ať už v 3D světě nebo v auře, můžu vnímat více zvuků než dřív, mohu potkávat víc a blíž vše živé z přírody. Můžu cítit větší potřebu chodit častěji do přírody, objímat stromy a hladit rostliny. Můžu se začít vítat se dnem, nocí, přírodou, vzduchem, vodou… Můžu se začít modlit, či si jen tak povídat se vším okolo sebe, i s neživými předměty. Můžu se omlouvat věcem, když do nich nechtěně strčím, rozsypu… Učím se nehodnotit svět kolem sebe na dobrý a zlý. Silný vítr už není protivný, protože mi rozcuchá vlasy, je hravý, protože s nimi laškuje… a hejna ptáků na obloze si s ním hrají jak na vlnách vody… Hladím oblíbené zvíře a cítím, že je víc než zvíře. Cítím, že je můj kamarád, anděl, učitel… Svými prsty, srdcem, myšlenkami… se propojuji na různých úrovních… na různých úrovních mi pomáhá s léčením, s filtrací emocí, přináší pohodu, lásku, soucit.

Cvičení s barvami: Barvy jsou jiné důležité na osobě, jiné kolem sebe. Jednoduchá pomůcka: kolem krku si dát obyčejné bílé bavlněné prostěradlo a zkoušet si jednotlivé barvy látek před zrcadlem. Když vidím nejdřív barvu látky, není pro mě vhodná. Když vidím první svůj obličej, je to vhodná barva pro mě. Dobrou pomůckou je zavírání očí. Zavřít/otevřít. Zavřít/otevřít. Co vidím v zrcadle první? Halenku nebo obličej? Studené a teplé období z barevné typologie rozliším kouskem stříbra a zlata položeného na oblečení. Splývá? Kov ladí s barvou a mohu podle něj zařadit barvu do období (Jaro a podzim = teplé období, zlatý kov. Léto a zima = studené období, bílý kov). Je kov na látce výrazný? Není správně přiřazen. Tohle je dobré cvičení na rozšíření schopností mozku. Asi víte, kolik si berou poradci na barevnou typologii? Stačí chtít, opakovat cvičení, probudit svoji schopnost v mozku (máme ji všichni). Právě jsem vám ušetřila tisíce a čas za odbornou poradnu. A pokud se vám toto cvičení líbí, proč nezkusit možnosti našeho mozku v dalších ohledech? Barvy, které mi nesluší, jsou vhodné kolem mě na bytové doplňky. Když mě tyto barvy přitahují, ale nesluší mi, nutně je potřebuji ze zdravotních nebo jiných důvodů ve své blízkosti. Samozřejmě bychom měli vzít v potaz i ten moudrý názor, že když nějakou barvu potřebuji ze zdravotních důvodů, tak je vhodné ji nosit co nejblíž ke své kůži, např. spodní prádlo. Přírodní lidé se neřídí tím, co jim sluší a co ne. Řídí se svými pocity, a to je nejvíc. To je nejrychlejší způsob uzdravení. Pokud si vyzkoušíte výše uvedený postup zkoušení barev před zrcadlem, shledáte, že je pravdivý. Zrovna tak je pravdivý postup přírodních lidí. Učme se, že neexistuje jediná správná cesta. Je jich mnohem víc. A je na nás, kterou zvolíme… A kdo bude chtít, může tuto oblast studovat dál a dál. Najde si význam barev pro zdraví, barvy aury a čaker…

Jsou mezi námi bytosti, kterým nezáleží na tom, jestli jejich obličej vynikne nebo ne, jestli jsou v dokonalé harmonii dle této šablonky barevné typologie, a oblékají se výrazně či výstředně. To nevadí. Když to tak cítí, je to jejich svobodná volba. Někteří z nás totiž potřebují mít své oblíbené barvy pořád u sebe, nechtějí čekat na to, až přijdou domů a mohou se přitulit k milé barvě na polštáři, či si zapálit svou barvu ve svíčce… (zde se nemusí jednat o barvy, které potřebují ze zdravotních důvodů)

Někdy přichází pocit, nás kolemjdoucích: proč má potřebu tak přehnaného zevnějšku? Asi má vnitřní problém… Může a nemusí to být pravda. Opouštíme své staré pocity, ale mohou nám být prvním znamením, mohou být i intuicí či kombinací zkušeností, barevné a antropologické typologie, či již schopností vhledu do druhých. Nechme vnímané plynout, a přesto, že nám tam bliká hodnocení, zkoušejme ho okleštit od kritiky a souzení. Zkusme najít něco hezkého na tom, u koho nám naskakuje kritika. Zkusme své myšlení vědomě zachytit a usmát se mu.

Svět je neskutečně barevný, voňavý a živý. Stačí chtít, a mohu se učit cokoliv mě napadne. Mám na to schopnosti v mozku. V mozku? To raději probereme v další kapitolce.

Mozek

Dosud nás současné umírající systémy učily, že máme jen mozek v hlavě. Jenže my jich máme víc. Učím se propojit své tři mozky: mozek v hlavě, mozek srdce, mozek zažívání. Kteroukoliv oblast mozku mohu blíž prozkoumat, když chci.

Mozek v hlavě byl dosud náš šéf a prezident. Přišel čas mu poděkovat za dosavadní funkci a naučit ho práci dělníka. Já vím, je to šok. Ale bez toho nezvládneme koherenci srdce (harmonizaci srdce s mozkem). Trojlístek srdce-svědomí-intuice nyní budou vládnout a učit se pro sebe využívat schopnosti mozku v hlavě. Zvednout tomuto nesebevědomému trojlístku bradu nahoru je skutečná fuška, ale bez toho se neposunu dál. A to všechno v bratrské spolupráci s mozkem pro zažívání. Signály těla, psychosomatika, čakry a další těla kolem toho fyzického… to už nějakou dobu slyšíme. Ale vnímáme je? Respektujeme je? Řídíme se jejich řečí? Nebo nám zase musí dávat facky v podobě akutních bolestí, zánětů, kožních problémů? Co nám chtějí ukázat? Co máme řešit? A že pohoda těla skutečně úzce souvisí s naším psychickým myšlením, životní pohodou a nepohodou, pracovní přetížeností, nedostatkem peněz a lásky (vnitřní i vnější) už nám dochází???

Máme v sobě genetickou paměť, programy chování, úkoly svých rodokmenů, smlouvy na úrovni duší, karmické testy/tresty (?), nevyřešené podvědomí, nerozšířené vědomí, neodhalené poslání z nadvědomí. Pracovní úkoly, rodinné povinnosti, proměnlivé vztahy, péči o domácnost, zvířata, děti, důchodce. Ekonomické, školní a politické úkoly, útoky, útisky. Přebujelou administrativu kolem všeho a všech, překotný rozvoj technologií, nekonečné množství zákonů, norem a doporučení. Stává se samozřejmostí odborník na finance, na zdraví, na stravu, na učení, na kosmetiku, na vlasy, na nehty, na barvy, na design bytu a kanceláře… Jsme zavalení informacemi a odborností ze všech stran… Tolik, tolik, tolik…, že si ani nevšimneme, že jsme se stali součástí gigantické hry na přežití, kdo z koho, hry na rozdělení, robotizaci, hry na živé mrtvolky. Vzali nám čas na myšlení. Vzali nám čas na sebe sama. Vzali nám čas na pochopení. Vzali nám čas… My jsme dovolili, aby nám vzali náš čas!

Nevadí.

Nevadí naše bezvládí.

Nevadí naše bezvládí bez času.

Čas stejně neexistuje, tak co?! Jen pro nás, lidi, byl vytvořen čas lineární a cyklický. Chci to už chápat?

Tady a teď se rozhoduji, jak dál?

AHA momenty

„Tohle mi nikdy nedošlo.“

„Fakt?“

„Proč jsem to doteď nevnímal/a?“

„Máš pravdu. Už to nebolí, jako dřív. Už nemám strach, jako dřív.“

„Divné. Mám úplně jinou chuť na jídlo.“

„Psychosomatika funguje. Zhubl/a jsem nezávisle na dietě. Opravdu stačí přijít na jádro pudla problému…“

Co z toho vyplývá? AHA momenty jsou mezníky našeho vnímání. Posunují naši realitu jinam. Posunují naše myšlení a cítění do nových rovin. Otvírají se nám dveře k novým situacím, lidem, pocitům a způsobu myšlení. AHA moment je náš vlastní zázrak, náš vlastní krok kupředu a nahoru, naše vidění světla a pravdy. AHA moment jde za náš vlastní zrak… za zrak… zázrak.

Jak si přát?

Ne nadarmo se říká, že slovo tvoří. Dobré je tedy přát si slovem. Můžeme to zkoušet i pocitově, ale kdo se v tomto směru zná tak dobře, aby si přál správně? Opravdu známe vše, co se v přáních skrývá? Raději se vrátíme ke slovům, kterým více méně rozumíme. Slovo v modlitbě, myšlence, na papíře… vše se může stát našim přáním. Tajným, osobním, veřejným…

Co když se nám přání neplní?

Bylo sděleno srdcem?

Komu?

Proč nás neslyší?

Možná jsme zvolili špatnou adresu, špatný způsob, špatné přání.

Pokud nás opakovaně neslyší partner či rodina, zamyslím se, čím to je?

Pokud nás neslyší bůh, čím to je?

Je nová doba, začíná nové myšlení. Vyvarujme se všech nařízených modliteb, pokud nám neladí se srdcem, neučme se žádné návody, hledejme svá slova sami v sobě. Nejsme tu pro to, abychom šlapali něčí cestu, abychom někoho následovali a někam patřili (myšleno duchovní způsoby a cesty, náboženství). Ale pokud někdo někam patří a je mu tam dobře a nebrání mu tam ve vnitřním růstu a nových myšlenkách, není třeba důvod odcházet a jít svou vlastní cestou. Lidé jsou rádi závislí, na někom, na něčem. Rozhodnutí se vyčlenit odkudkoliv a jít sám, je velmi těžké. Být sám, a přitom tam uvnitř všichni spolu, to je nové poznání duchovního světa.

Přišla ke mně úcta vůči něčemu, co jsem nechápala a možná tím i opovrhovala. Úcta k modlitbě před jídlem u našich předků, ve starých filmech. Tím, jak se mi při duchovním vývoji přenastavuje tělo (to se opravdu všem děje, když vezmete svůj duchovní vývoj vážně), přichází jiné potřeby, jiné chutě. Respektujme s úctou své fyzické tělo. Zkusme v přítomné čase, v hlavě/srdci či nahlas, modlitbu/prosbu, a poděkujme za jídlo a požádejme tělo o přijetí, a to, co nepotřebuje, ať bez potíží těla vyloučí… Může nastat větší potřeba syrové, či nějak jednoduché stravy, může nastat potřeba většího či menšího příjmu potravin. Nelekejme se té změny. Nic se neděje. Jen tělo pro svou přestavbu, zahojení starého a tvorbu nového… potřebuje jiný materiál, nový čas a naši trpělivost. Někdy totiž přichází i fáze větší únavy. Nejedná se o nemoc, ale o moc vašeho já konečně se svým tělem nakládat správně. Možná začnete některé věci dělat v jiný čas. Vše je správně.

Neexistuje nesplněné přání. Všichni kolem sebe máme své neviditelné ochránce, kteří čekají na vyřčení přání. Samo se nic neděje. Vše, co se nám děje, je na základě něčeho, co si přejeme. Leckdy je to matoucí. Protože kdo z nás si přeje všechny ty katastrofy, co se nám dějí? Ale možná jsme si přáli něco pochopit? Tak nám naši ochránci vytvořili podmínky, abychom uviděli, co jsme neviděli. Abychom pochopili, co jsme nechápali. Nemusí se jednat o naši chybu či vinu. Mohli jsme být použiti pro zrcadlení a podporu někoho jiného. A možná právě ten druhý i přes naši podporu svůj životní úkol nezvládl. Jen jsme něco neviděli, a měli jsme to vidět, a drobné či větší signály jsme odmítali vidět a řešit. Kdo z nás si neomlouvá zhoršující se chování partnera délkou vztahu, stárnutím, nemocí (jeho, svou) atd.? Někdy si tiše přejeme být lepší, hubenější, chytřejší atd. Naši ochránci leckdy musí čekat a postupně vytvářet životní okolnosti tak, aby nám to přání splnili. Pro ně lineární čas neexistuje. Pro nás ano. A tak v momentě, kdy se nám něco vážného děje, vůbec netušíme, že je to spojené s něčím, co nás napadlo před léty. Když prohoříme vnitřní bolestí, ve svém popelu najdeme prvky minulosti, které jako puzzle zapadají do současného výsledku životní situace. Kdo chce, najde. Prohrabe se popelem na svém dnu a pak jako Fénix narovná křídla a letí dál…

Jak si vlastně správně přát? Určitě v přítomném čase. Je velmi dobře si promyslet obsah slov, uvědomit si, jaké okolnosti se na přání mohou nabalit. Když se mi neplní přání, zamyslet se, jestli si nepřeji chybně a není pro mě vhodná jiná cesta, proto jsem chráněn/a od splnění přání. Někdy je nám splněno přání tak, abychom si trošku natloukli čumáček a pochopili: takhle ne!

Dokonalá „rušička“ problémů: přijmout v přítomném čase vše, co mě trápí (i vše, co to následně otevře, věnuji se všem přicházejícím myšlenkám a pocitům a vzpomínkám, i když ty souvislosti nám připadají nesmyslné), odpustit sobě i jiným. Nejedná se o lhaní sám sobě, ale o přeprogramování mysli. Nezapomeňme, že mysl/mozek nám má sloužit, ne nás ničit. Otevírám srdce, vychovávám ego k pokoře. Neodmítám žádnou svoji část povahy, vše je mou součástí. Jen se učím své dary využívat co nejlépe ve svůj prospěch, s láskou k sobě i jiným. Učím se myslet v prvé řadě na sebe, jen tak jsem užitečný/á celku.

Se splněnými přáními přichází ruku v ruce pokora… Pokud přichází pýcha či cokoliv jiného než pokora, nejdeme cestou světla a kontrolky našeho svědomí a božství by měly blikat S.O.S.

Je důležité si všímat vnějších i vnitřních ukazatelů naší životní cesty, učit se, co mohu ovlivnit, a co ne – to nechat plynout. Čas pro dočasná NE přijde později.

Emoce jsou součástí fyzického těla. Zatím většinově odhadujeme a cítíme, že se něco děje vně či uvnitř nás, až to ucítíme ve fyzickém těle. Mezi námi jsou jedinci, kteří VÍ dopředu, že se něco stane, případně co se stane… to podle úrovně vědomí ve svých tělech. To, že to zatím neumím, neznamená, že to neexistuje. Každý z nás má podobné schopnosti, jen je probudit. Ale každý z nás má jinou cestu, a také jiné životní dary, které má víc užívat… ale to už je jiné téma. Emoce často ovlivňují naše přání. A my uprostřed své řeky emocí nepoznáme, že zvolené přání není pro nás vhodné. Naše probouzející se srdce nás chrání třeba před případným nesplněním našeho přání.

Duše, vnitřní já, božství (duchovní rozvoj)

Je otázkou času, kdy najdeme odvahu na regresi, na návštěvu našeho vlastního božství (jeho jiskra je v každé naší buňce, a to je vlastně náš ozdravný program, když chceme, když pochopíme, když si to připustíme a dovolíme). Tam se můžeme dostat do plánů naší duše. Tam můžeme odhalit konflikt rozumu/lidského já a duše. Duše miluje, ale člověk už nemá sílu něco žít…

Vrstvy našeho já jako cibuli postupně loupeme, a tak přichází nové a nové informace o sobě.

Byl čas, kdy jsem byl/a ateista, stěží chápal/a své fyzické tělo a vše kolem sebe, a raději zalezl/a do přistaveného vláčku s danými vagónky způsobu myšlení a vzdělávání, povinností, doporučeného způsobu chování a společností doporučeného množství dětí, vhodné výše mzdy, uznávaného množství majetku, přátel a zvířat, daného programu v televizi, s doporučenými sporty a výživou. Když někdo z tohoto vláčku vystoupí a žije ze dne na den, má větší množství zvířat, je sám, nevychodí školy, střídá práce, jí jinou stravu… je přinejmenším divný. Hledáme u něj vážné poruchy osobnosti a zavíráme jej i do blázince.

Může přijít životní zlom, nebo lehce postupně připouštíme, že něco jako bůh existuje. NĚCO EXISTUJE. Staletí nám říkají, na kterém obláčku sedí (dělám si legraci), prostě nás učí jeho správné jméno, co chce a nechce, jak nás hodnotí a trestá. Přesné věty, myšlenky, modlitby, písničky. Je to jedna z největších lidských lží, která ovlivnila naši mysl natolik, že kvůli množství náboženství raději nevěříme ničemu, jsou v tom zmatky a kdo má čas studovat tolik knih, a hledat v nich pravdu? Přitom pravda je tak jednoduchá. Bůh je vně i v nás, je to energie, jehož jsme součástí. Když odemkneš srdce, najdeš ho tam. Další slupka cibule poznání. Chceš nebo nechceš přijmout? Je to na Tobě. Nikdo Tě nenutí. Ale tento fakt existuje, ať ho přijmeš nebo ne. Nikdo nás za to nesoudí a nehodnotí. Je to každého volba a svoboda. To mě na tom baví. A že si u poznání svých vlastních slupek člověk zapláče? Je to přirozené, stejně jako nás pálí oči při loupání cibule. Něco se v nás slzami čistí.

Ještě sdělím další fyzický poznatek nás, co hledáme pravdu v sobě. Je tím zývání. Možná si časem všimnete, že když protahujete tělo a něco zalupe, něco se posune, tak si i zývnete. Totéž se děje s naším vnitřním světem. Kdykoliv se někam vevnitř posuneme, odstraníme blok, myšlenku, pochopíme pocit, emoci, reakci… Můžeme přitom hodně zývat. Omyl, pokud si myslíte, že jste unavení (ale i to může být). Zývání, dýchání, zimnice, brkání a další tělesné projevy … všechno jsou to vzdušná znamení „posunu“ něčeho někam (podobně jako vzduch, vítr…). Je nádherné objevovat nové významy fyzických signálů, obsahu slov. Vše mi dává nový životní smysl. To hledání a nacházení mě baví, osvobozuje.

Každá má vnitřní informace, každý můj vnitřní posun, zvládnutí bloku, každý můj vnitřní mravenčí minikrůček, je scanován a přináší informace/vývoj do nadvědomí, do celého vesmíru. Není to žádná fantasmagorie. Co už dnes víme?

Vědomí: naše přítomné chování, myšlení, náš vědomý život

Podvědomí: naše schované bolístky, vzpomínky, minulost naše i genetická, a víc…

Nadvědomí: osobní a kolektivní. Vše, čím se posouváme ve svém vývoji jde do osobního nadvědomí, a tyto výsledky i do kolektivního nadvědomí. Odsud si naopak můžeme přitáhnout zkušenosti/vědomosti/informace od jiných lidí. Často to vypadá, že nás něco napadlo. Něco, co nás posune. Ale ono to už posunulo třeba někoho jiného. Jak poznáme, jestli je to naše vlastní posunutí, nebo přišlo od někoho jiného z kolektivního nadvědomí? Těžko… Vše ovlivňuje morfogenní pole.

Morfogenní pole (morfické rezonance, morfogenetické pole): jedinec přijde na novou věc/způsob/myšlenku/chování… přijme/pochopí to další počet jedinců… když tento počet dosáhne určitého množství… vznikne nové samostatné biopole v nadvědomí, odkud si to může „stáhnout“ kdokoliv, aniž by znal vynálezce této myšlenky. Proto často považuje novou myšlenku za svoji. Ale to vůbec nevadí. Důležitý je ten posun. Posun každého z nás. Ono je to ještě složitější. Budoucnost obsah řečeného ještě upřesní. Zatím je brzy a pro naši úroveň chápání je to dostačující. I tak to bude pro mnohé jako fantazie.

Citace, Eva Vaculovičová, Vědomí:

Jak je to s opaky (protiklady)

„Byl tu příspěvek (nedávno) o lásce, která vytahuje z podvědomí vše, co láskyplné není (kruté, negativní, nelaskavé), aby se to uzdravilo. Pak nastala jemná polemika (pod příspěvkem) o tom, jestli láska má opak (nebo nemá opak). Láska jako Jednota samozřejmě nemá opak (neboť zahrnuje vše v sobě, veškeré protiklady). Ale ve světě duality (iluze, zdání…) láska opak má. Ve světe protikladů vše má svůj druhý pól. Vnímáme teplo a chlad, světlo a tmu, lásku a nelásku (necitlivost, chlad, nenávist). Jednota se neustále rozkládá do protikladů (v našem vědomí). Je to strom duality, který má dvě větve dobra a zla… Jsme v těle. Jsme ve fyzickém životě. Říkat, že je tu jenom láska, v prostředí, kde zjevně zakoušíme i nelásku, je jen takový únik mysli (únik do lásky). My tu nemáme popírat stav věcí. Naopak, my ho máme co nejvíc vědomě vnímat. Prohloubit koncentraci. Abychom tu hru protikladů mohli vnímat co nejjasněji. I celé naše myšlení vychází z protikladů (je na něm založené). Celé naše běžné myšlení je jen taková série přitakání a odporů (dávání něčemu za pravdu a vytěsňování protikladu). Jakákoli diskuse o duchovním tématu (třeba i zde ve skupině) se odehrává v rámci duality. Je tu jedno stanovisko, které je buď přijaté, nebo je k němu vytvořený protiklad (je obhajovaný). Vše se děje takto – ze stavu původní Jednoty vystupují názory, pravdy, vjemy, emoce. A hraje se hra o tato zdání. Je to jen hra. My si občas hodně zakládáme na tom, jak tu hru hrajeme (jak úspěšně atd.), přitom o co skutečně jde, je jen vjem za celou tou hrou – schopnost transcendence všech protikladů zpět do Jednoty. Důležité je rozvíjet v sobě tuto schopnost překračování protikladů (snažit se o neustálé sjednocování roztříštěné energie v sobě). Mysl, která protiklady vytváří, na nich poté ulpívá (na tom, co vytvořila, na svém zdánlivém rozdělení). Neumí se jich vzdát. A tak – to nejvyšší je ochota k rozbíjení všech pravd (naučených hledisek, dualitních pohledů). Aby Duch (podstata) uvnitř nás byl stále svobodný. Bdělý a jasně vnímající. Abychom nebyli ve světě duality zajati (k ničemu připoutáni). Abychom se neustále vysvobozovali z tohoto vězení, to je naše cesta (Pravdy). Nadměrně filozofovat o lásce (Jednotě) je zbytečné. Jediné, co je žádoucí, do této Jednoty se probudit a existovat v ní. Bez popírání čehokoliv pozemského. Neunikat. Vždycky tak trochu šílím z těch, kdo tvrdí, že „je tu jen láska“, nebo že už tady na Zemi (ve světě protikladů) ani nejsou. Už jsou jen „čisté vědomí“ atd. Přitom, pokud jen mají doma sporák a zapomněli vypnout plotýnku a nedopatřením si na ni pak sáhnou, co asi udělají? No asi uskočí, tato naše všechna čistá (nefyzická) vědomí. Vysvobodit se z pout své mysli, ale být tu plně. Náš svět a život je plný utrpení a nelásky. Je to svět bezcitnosti. A je to svět, kde existuje bolest. A to vše na nás doléhá. Učíme se tomu čelit, ale nepoutat se k tomu, nedat se tím již ovlivnit. Učíme se všechnu tu nelásku a bolest přijímat. I tam, kde nás náš smutek a bezmoc drtí a rozbíjí nás na kusy. A za tím vším pomalu v sobě odkrýváme lásku. Pomalu se vracíme domů. Ne kvantovým skokem – který dokáže udělat naše mysl, ale někdy jen takovým pomalým kulháním, jak se z pout (sevření světa) vysvobozuje naše srdce. Být naplno ve světě, kde lásky je tak málo, zatímco strach a egoismus vše ovládl. Být tady, ale nemít už ta pouta… zlomit je ne únikem odtud do „lepších“ krajin čisté lásky (transcendentálních sfér). Zlomit ta pouta skutečně v hloubce svého připoutání a bolesti. Ne tak, jako to dělá mysl, že se jen utrhne z řetězu (kterým jsme ke všemu pozemskému připoutáni) a věří, že dosáhla svobody (mysl si to totiž jenom myslí, zatímco srdce to žije)… Jenom pomaloučku v sobě tu Jednotu můžeme obnovovat a vyzařovat ji ven…“

Péče o tělo

Není nutné hledat knihu na cvičení, sport, či svého trenéra… pokud nás tato oblast nepřitahuje. Anebo naopak – pokud nás někdo svými znalostmi, produkty a celistvostí přitáhne, jdu si k němu pro informace a pomoc. Avšak je důležité vnímat své tělo, co chce? Napíši několik základních poznatků. Nejdůležitější je protahování těla. Ráno v posteli, než vstanu, kdykoliv přes den. Když mě něco zabolí, protáhnout. Udělám špatný pohyb, nebo mám déle trvající bolest, pomáhá protipohyb, tlačit do centra bolesti i tak, že vyhrknou slzy. Zůstat v centru bolesti (prstem na končetinách, loktem v kyčli, pěstí v břiše či na zádech…), dokud trošku bolest nepovolí (učit se to vnímat). Pak pomalu tlak uvolňovat. Několikrát za sebou opakovat, případně opakovat v průběhu dne, dní. Masáže, akupresura, vlastní cviky ve vaně, v bytě, na WC v zaměstnání. Nezapomínat, že masírovat se dá i koleno, pata, obličej a hlava. Kosmetiku a drogérii dle svého uvážení, hledat bioprodukty, které neucpávají póry kůže. Hledat souvislosti. Např. deodorant v podpaží má vliv na rakovinu prsu (blízkost těchto žláz). Vše souvisí se vším. Hledat stravu, která mi vyhovuje a dodává energii. Nejíme jen očima (to je naučené, ale přitom barvy jsou léčivé), tělo potřebuje především živiny. Vnímat signály těla, své pachy-vůně-pigmentaci, vlastní symboliku. Dá se cvičit i v hlavě, cviky na růst dalších spojení, rozšíření mozkových vědomí…

Novinky jako oční jóga, obličejová gymnastika, cvičení s dýcháním… Nebo si jen vytyčit několik cviků, které mohu dělat během dne, například podsadit pánev, když se držím u tyče v tramvaji + zatahovat a uvolňovat břicho či stydké svaly, prsa. U zrcadla dávat koutky rtů nahoru, valit na sebe oči, nafukovat a vyfukovat tváře. U počítače si udělám pauzu na tzv. „zásuvky“, jednoduchý cvik krční páteře s hlavou, který rovná celou páteř a odstraňuje bloky v ní.

Všechno v sobě prosvětlovat, vědomě přijímat a hojit. Učím se sám sebe hladit, masírovat, vonět, čistit tekoucí vodou, chovat se ke svému tělu s láskou. Vlasy, obočí, řasy, nehty, všechny póry kůže a pod ní celý ten vnitřní svět orgánů, krve a energie… to všechno je moje, jsem za to zodpovědný/á… a každá buňka mého těla má svou sílu a program k sebeléčení.

Závěrem:

Z jednoduchých osobních zkušeností je patrné, že jsem jen celoživotní žák/student, necítím se jako nějaký rádce, učitel, směřovatel kohokoliv někam. Cítím se jako žák/student, který se chce o své zkušenosti podělit. A to proto, že některým volajícím má slova velmi pomáhají, a z osikových lístečků přes vzájemné naslouchání vzniká plnohodnotný strom života, schopen samostatného růstu.

Pokud jste dočetli až sem, už možná chápete, že jste se ocitli na mostu 4D, a rukou již saháte na dveře s klikou 5D… Čas je relativní, vše je v kruhu…

Pozn.:

Než začneš soudit ostatní, nebo prohlašovat jakoukoliv absolutní pravdu, vezmi v úvahu, že…

… můžeš vidět méně než 1% z elektromagnetického spektra a slyšet méně než 1% z akustického spektra. Zatímco si tohle čteš, cestuješ rychlostí 30 kilometrů za sekundu napříč galaxií. 90% buněk ve Tvém těle nesou svou vlastní mikrobiální DNA a nejsou „Ty“. Atomy ve Tvém těle jsou z 99,99 % prázdný prostor a žádný z nich není tím, se kterým ses narodil, nicméně všechny vznikly v nitru hvězdy. Lidské bytosti mají 46 chromozomů, což je o 2 méně, než má běžná brambora. Existence duhy závisí na kónických fotoreceptorech ve Tvých očích – pro zvířata bez těchto receptorů duha neexistuje. Takže v podstatě nejen že se na duhu díváš, Ty ji zároveň vytváříš. Což je opravdu úžasné, a to zejména, když si uvědomíš, že všechny ty krásné barvy, které vidíš, představují méně než 1% z elektromagnetického spektra.

Zdroj: Rozšířené Vědomí, Facebook, červenec 2021

Moje zdroje učení:

Poselství od protinožců

Všechny knihy od Kryona

Solfeggio frekvence

Keltská relaxační hudba

James Redfield

Scott Peck

Robert Fulghum

Anita Moorjani

Dagmar Eliášová

Jaroslav Dušek

Silvie Rei

Martina Bajerová

Iveta Havlová

Tomáš Lebenhart

Barbora Englischová

Namu Fialová

Jaromír Schmidt

Jánka Kajánková

Michaela Matějková

Lucie Havlínová

ESET

Cesty k sobě

Cesty k bohatství

Centrum Serafín

Vědomí

Trochu jiné myšlení (duchovno, šamanismus, esoterika…)

děti, vnoučata a lidé, kteří mě obklopují,

příroda, božská jednota, vesmír,

a další…

Přeji všem šťastnou cestu k osobnímu stromu života.

(mimochodem – krásné stromy života z drátků a perliček vytváří moje spolužačka Monika Chmelařová)