Menu
Ilustrátorka: Veronika Kočí Spanilá
V knize nenajdete pohádky…
V knize najdete povídání o obyčejných věcech, pocitech a myšlenkách tak, jak je každému z nás od narození přináší život. Obyčejný život skrytý za okny domů a bytů, za okny našich domovů. Obyčejný život, který do světa našich dětí vstupuje skrze kostky, autíčka, balónky… až po vnímání barev, pečení buchty s babičkou, nemoc či vstup na střední školu…
K jednotlivým povídáním (které spolu nesouvisí) je přiřazen poměrně velký věkový rozptyl. Sami pochopíte, že kniha není určena pro vyhraněný věk. S knihou dítě může růst a vnímat další a další polohy z povídání o všedním životě. Kniha je pro rodinu s dětmi jako takovou.
Za příběhy jsou vloženy otázky na rozvoj paměti, myšlení a řeči… Můžete a nemusíte použít.
Přeji klidné a příjemné čtecí chvilky s dětmi, kterou mohou probudit další obrazotvornost, další pocity a otázky dětí.
Přeji pohodu při čtení všem dětem, které tolerují, že kniha je pro malé i větší děti. Snad jim kniha za jejich toleranci přinese odpovědi na některé niterné otázky, a třeba i pomůže najít cestu k sourozencům.
Pocity, myšlenky, doteky … tvoří životní pouto, které je dobré v srdci rodiny hýčkat a starat se o něj jako o vzácný oheň, který rodině dává teplo a lásku.
Anetka a kočárek
Maminka Lenka s tatínkem Pavlem pijí své kafíčko na zahradě, Anetka spokojeně spinká pod třešní v kočárku. Užívají si svůj klid, houpou se na houpačce. Maminka položila hlavu na rameno tatínka, on ji hladí po vlasech a ona blahem přivírá oči.
Houpy hou, houpy hou. Houpačka trochu vrže, za houpačkou jemně žbluňká voda v rybníčku s malými oranžovými rybičkami, ptáci v keřích cvrlikají svoje písničky. Nádherná chvíle, plná pohody a spokojenosti.
A jéje, kočárek se začíná hýbat! Holčička v něm nejdřív zvedla nožičky, prohlíží si ponožky s medvídky, které vydávají zvuky, a pak se chytla okraje kočárku a posadila se. Vykuleně se dívá na mámu a tátu, a nechápe, proč jsou tak daleko. Natáhne ručičky směrem k nim a začíná plakat.
„Vždyť jsme tady, Anetko!“, volá maminka a už k dcerce běží. Po probuzení chce být Anetka jen u své maminky. I tatínek musí počkat, až se holčička úplně probudí = probere, aby si ji mohl vzít do náruče a mazlit se s ní. Teď jsou na houpačce všichni tři. Holčička má zabořenou hlavičku do máminých prsou, nožičkama objímá její pas. Maminka ji hladí po vláskách a konejší:
„To bude dobré, Anetko, jsi u maminky. Nic se neděje…“
Mezitím tatínek běží pro svačinku. Jakmile se malá uvolní od maminky a začíná se rozhlížet po zahradě, je čas na krmení. Na krk dostává bryndák, sedí u maminky, a tatínek Anetku krmí. Holčička vzorně otvírá dokořán pusinku. Ještě skoro ani nespolkne a už otvírá pusu znovu. Ovoce jí moc chutná a chce ještě a ještě. Mňam!
Když je holčička najezená, má v bříšku moc příjemně. Slézá mámě z klína, přidržuje se houpačky a rozhlíží se. Tolik by chtěla běhat po zahradě, ale nožičky jí ještě moc neposlouchají. Ale odhodlá se. Pustí se houpačky, udělá dva tři kroky, a pak šup zase na všechny čtyři. V trávě rychle střídá ruce a nohy, a takhle se přemisťuje po zahradě, všechno zkoumá a prohlíží si. Sahá na kamínky, na travičku, na sedmikrásky… a už pospíchá za Zrzkem, který se pod višní vyhřívá na sluníčku.
Najednou si všimne kočárku pro panenky a plazí se k němu. Nejistě se postaví na nožičky, oběma ručičkama drží rukojeť kočárku a s touto oporou má najednou odvahu chodit po zahradě. To je ale rychlost! Chodí sem a tam a má z toho velkou radost. Dospělí kolem ní lítají a vždycky kočárek otočí pryč od záhonu s jahodami a květinami, aby tam nespadla a mohla chodit dál a dál. Třináctiletou Sandru napadlo vzít kočárek Anetky a běhat s kočárkem vedle holčičky. Cítila se vedle dvouleté holčičky moc dlouhá, tak raději začala chodit po kolenou. To se Anetce náramně líbilo. V podstatě spolu závodily, jezdili s kočárkem po zahradě sem a tam. Holčička tak nabírala zkušenosti s chůzí, zpevňují se jí nožičky a získává větší stabilitu. Je to opravdu velká legrace! Směje se táta, směje se máma, směje se dědeček, a babička vše natáčí na mobil.
„Vždyť jsme tady, Anetko!“, volá maminka a už k dcerce běží. Po probuzení chce být Anetka jen u své maminky. I tatínek musí počkat, až se holčička úplně probudí = probere, aby si ji mohl vzít do náruče a mazlit se s ní. Teď jsou na houpačce všichni tři. Holčička má zabořenou hlavičku do máminých prsou, nožičkama objímá její pas. Maminka ji hladí po vláskách a konejší:
„To bude dobré, Anetko, jsi u maminky. Nic se neděje…“
Mezitím tatínek běží pro svačinku. Jakmile se malá uvolní od maminky a začíná se rozhlížet po zahradě, je čas na krmení. Na krk dostává bryndák, sedí u maminky, a tatínek Anetku krmí. Holčička vzorně otvírá dokořán pusinku. Ještě skoro ani nespolkne a už otvírá pusu znovu. Ovoce jí moc chutná a chce ještě a ještě. Mňam!
Když je holčička najezená, má v bříšku moc příjemně. Slézá mámě z klína, přidržuje se houpačky a rozhlíží se. Tolik by chtěla běhat po zahradě, ale nožičky jí ještě moc neposlouchají. Ale odhodlá se. Pustí se houpačky, udělá dva tři kroky, a pak šup zase na všechny čtyři. V trávě rychle střídá ruce a nohy, a takhle se přemisťuje po zahradě, všechno zkoumá a prohlíží si. Sahá na kamínky, na travičku, na sedmikrásky… a už pospíchá za Zrzkem, který se pod višní vyhřívá na sluníčku.
Najednou si všimne kočárku pro panenky a plazí se k němu. Nejistě se postaví na nožičky, oběma ručičkama drží rukojeť kočárku a s touto oporou má najednou odvahu chodit po zahradě. To je ale rychlost! Chodí sem a tam a má z toho velkou radost. Dospělí kolem ní lítají a vždycky kočárek otočí pryč od záhonu s jahodami a květinami, aby tam nespadla a mohla chodit dál a dál. Třináctiletou Sandru napadlo vzít kočárek Anetky a běhat s kočárkem vedle holčičky. Cítila se vedle dvouleté holčičky moc dlouhá, tak raději začala chodit po kolenou. To se Anetce náramně líbilo. V podstatě spolu závodily, jezdili s kočárkem po zahradě sem a tam. Holčička tak nabírala zkušenosti s chůzí, zpevňují se jí nožičky a získává větší stabilitu. Je to opravdu velká legrace! Směje se táta, směje se máma, směje se dědeček, a babička vše natáčí na mobil.
Otázky na paměť, rozvoj myšlení a řeči:
1/ Pod jakým stromem spala Anetka?
2/ Umí Anetka chodit?
3/ S čím si Anetka hrála?
4/ Kdo je Zrzek?
5/ Pod jakým stromem spal Zrzek?
Anetka a pejsek
„Hafí! Hafí!“, vykřikne Anetka a běží k oknu obýváku. Maminka ji musí rychle vyzvednout do náruče, odhrnout záclonu a už spolu pozorují pejska na ulici. Pejsek, to je velká a důležitá událost! Holčička vždy, když uslyší z ulice štěkat pejska, musí u toho být, musí se na něj podívat z okna.
Ráda pozoruje pejska u sousedů, u babičky a dědečka. Pejskové jsou malí a velcí, a podle toho volí vzdálenost, odkud se na ně dívá. Někdy ze země, někdy z náruče rodičů. A i když má trošičku strach, je hodně zvědavá a hodně jí pejsci lákají. Pozoruje jejich velké uši a ocas, kterým pořád mávají ze strany na stranu, sem a tam. Když pejsek leží a mává ocasem, tak klepe do podlahy. A to jsou někdy rány! Babička s dědečkem si pak dělají legraci a volají na pejska:
„Dále!“ To, aby vstoupil dovnitř do místnosti ten, kdo klepe na dveře. Ale nikdo neklepe. Jen pes klepe ocasem o podlahu.
Někdy si Anetka k pejskovi dřepne a pozoruje jeho tlapky. Ten má ale velké drápy! To Anetka má jen malinké, tenounké nehtíčky. Podívá se na svoji ručku, na tlapku psa, a nechápe. Je to opravdu velký rozdíl.
Občas se Anetka k pejskovi přitulí, ale jen tak trošičku. Trošku ho pohladí, trošku prsty pročeše srst, a už zase běží k mamince. Anetka doma pejska nemá, takže k nim má velký respekt. Respekt k někomu z hlediska dítěte znamená, že se ho trošku bojíme. Ano, Anetka se pejsků trošku bojí. A přitom je má hodně ráda.
Otázky na paměť, rozvoj myšlení a řeči:
1/ Koho Anetka ráda pozoruje?
2/ Popiš, jak vypadá pejsek?
3/ Popiš, jak se pejsek chová?
Anetka a kytička
Tatínek přichází domů a hle, nese svým holkám kytičku. Mamince dává kytičku sněženek, Anetce dává také kytičku.
Obě holky se na sebe podívají a čichnou ke kytičce.
„Pčik! Pčik! Pčik!“, volají na sebe a opakovaně voní ke kytičce. Všichni tři se smějí. Anetka běží zpátky k tatínkovi, strká mu kytičku pod nos a on musí všechno znovu opakovat:
„Pčik! Pčik! Pčik!“, volá i tatínek.
Všichni tři se znovu smějí. Anetka šťastně podupává nožkama.
„Tak pojď, dáme kytičku do vodičky, ano?“, říká maminka. Anetka dává svou ručičku do máminy dlaně, a už spolu směřují do kuchyně pro vázičku. Maminka v dřezu napouští vodu a dává do ní sněženky. Malinkou vázičku unese i Anetka, tak jí dává vázu do ruky. Ona ji uchopí oběma rukama a pyšně nese na stůl do obýváku, na který dosáhne.
„Tááák“, vydechne šťastně, položí kytičku na stůl a zatleská si, jak je šikovná. Tleská i maminka a tatínek. Všichni mají radost z kytičky, i z úkolu donést vázičku na stůl, který se Anetce povedl.
Maminka dělá tatínkovi i sobě čaj, usedají na pohovku. Berou si Anetku mezi sebe a teď si přečtou pohádku o zvířátkách ze statku.
Kytička sněženek jim k tomu krásně voní a taky tiše poslouchá pohádku…
Otázky na paměť, rozvoj myšlení a řeči:
1/ Co přinesl tatínek domů?
2/ Komu tatínek přinesl kytičku?
3/ Kam kytičku maminka s Anetkou daly?
Anetka s tátou
Tatínek miluje hudbu. Pouští si písničky. Anetka se začíná pohupovat na nožičkách. Rozhlíží se kolem a hledá své hudební nástroje. Chvíli si s tatínkem hrají a zpívají. Pak najednou tatínek holčičku popadne do náruče a začíná velký tanec. Točí se dokola, pohupuje se v bocích, naklání Anetku dopředu, dozadu, do stran. Anetka šílí radostí. Nahlas se směje, zajíká se, výská, křičí radostí. To je velká legrace! Vlásky za ní vlají. Čím víc nečekaných pohybů ve výšce tátovy náruče, tím víc jí to baví.
Pak Anetku pokládá na záda na gauč vedle maminky. A začíná lechtání. Tatínkovy prsty hrají na žebrech Anetky jako na kytaře. Brnky, brnky, brnky. Anetka se kroutí jak žížala, chechtá se, křičí blahem, slzičky smíchu se jí lesknou v očích. To jsou nádherné chvíle, tyto chvíle s tátou!
„Svlékat!“, zavelí táta a začíná malou honit po bytě. Sundá jí oblečení a holčička se rukama plácá na holé bříško a ještě běhá s plínou po místnosti.
„Já Tě chytím, Anetko, já Tě chytím!“, volá tatínek a holčička rychle utíká pryč. Panečku, to je ale legrace! Táta za ní malými krůčky dupe a dupe, a to holčičku provokuje běžet ještě rychleji… Když ji chytí, sundá jí plínku, vezmou se za ruce a jdou do koupelny. Napouští vanu. Anetka strká prstíčky pod proud vody a hraje si s pramínky. Tatínek dává do vany chobotničku. Anetka ji ponoří, napustí se do ní voda a po vyndání nad hladinu z ní cáká voda všude dokola. Nějakou dobu si tak spolu hrají a cákají. Ještě rychle umýt tělíčko, zoubky, a šup do osušky. Otřít mokré tělo a obléknout do suchého pyžámka. Panečku, to byl zase krásný den!
Anetčiny dny se skládají z těchto malinkých příběhů. A příběhy tvoří všechny minuty, hodiny a týdny jejího života.
Otázky na paměť, rozvoj myšlení a řeči:
1/ Co má Anetčin tatínek rád?
2/ Co spolu dělali Anetka a tatínek?
3/ Co dělali Anetka a tatínek pro hraní a tancování?
Od narození se svýma velkýma očičkama pozorně dívala kolem sebe. Sama si to neuvědomovala, ale všichni dospělí okolo ní měli pocit, že je těmi hlubokými pohledy očí rentgenuje, že vidí někam do každého z nich a ví, co si myslí a jací jsou. Teta, strejda, babička, dědeček… dělali si legraci z jejích vážných pohledů. Říkali, že Emička má někde v sobě schovaný deníček, do kterého si všechna svá zjištění o lidech, všechny své pocity… píše. A až bude jednou velká, všem řekne, co si o nich myslí, protože je od malinka bedlivě pozoruje.
Tak to někteří lidé v sobě mají. Jsou nedůvěřiví a jen tak se s někým neobjímají. Velice pečlivě si vybírají, komu dají pusu, komu dají ruku, komu vběhnou do náruče. Emička se dlouho schovávala jen do těch maminčiných dlaní. Maminka byla pro ni celý svět. Tam dostávala dobré mlíčko, něžné pohlazení a všechna ta krásná slovíčka, která děťátko hřejí u srdíčka, když se jim chce plakat. A Emička plakala často. Nevěděla proč, ale často cítila strach.
„Emičko, neplakej…“ Maminka se snažila být vždycky nablízku, aby ji mohla skrýt ve svém objetí. Houpala ji, tiskla si ji k obličeji. Mamince se vším pomáhal i tatínek. Ten ale musel chodit do práce. Maminka byla s Emičkou celé dny. A ještě další dva kamarádi. Psí kamarádi. Pakoušek a Ozy z Emičky nespouštěli své starostlivé oči, stále jí hlídali, a pozor! Kdyby se k holčičce někdo přiblížil bez dovolení maminky a tatínka, to by si to pěkně schytali! Už jen štěkání obou psů nahánělo strach daleko široko kolem nich.
Jak plynul čas a Emička rostla, po tvářích se přestaly kutálet slzičky, a naopak se začal objevovat úsměv. Listy deníčku v srdci holčičky přestaly poletovat sem a tam. S prvními krůčky v ní rostla sebejistota a pocit spokojenosti. Ach jo, vy dospěláci! Vy jste prostě nepochopili, že Emičku nebavilo být miminkem?!
To byl jiný život, používat obě nožičky. Vždycky Emičku donesly tam, kam chtěla. Pohladit pejska, přinést balónek, obejmout tátovu nohu, ze stolu vzít rohlík, z chodidla sundat botu. Paráda! Najednou byl život tak barevný a krásný! Holčička začala vesele pobíhat doma, venku, všude… Někdy byla tak šťastná, že se musela nahlas smát, až se zajíkala.
Holčička moc ráda chodila s pejsky na procházky, a že jich bylo! Když pejskové bydlí s lidmi v panelovém bytě, musí minimálně pětkrát denně ven, aby se vyčůrali a vykakali. Děvčátko rádo drželo pejsky na vodítku, ale nemělo na to sílu. Pejskové radostně poskakovali a běhali sem a tam. A nožičky holčičky nestíhaly, takže občas upadla. Maminka ji zvedla, podržela pejsky, okřikla je, aby počkali a zklidnili se. Občas tak musela zvýšit hlas i na dcerku:
„Emo!“, někdy zaznělo přísně, protože zrovna plácala ručičkou pejska, a to by ho mohlo bolet. Všichni rodiče musí dávat svým dětem hranice, aby děti věděli, co smí a nesmí dělat, co je správné a co ne. Jen tak se cítí v bezpečí a časem si svých rodičů váží, to znamená, že je mají tolik rádi, že pro ně udělají i to, co dělají nerady. Třeba si každý večer uklidí hračky. Nebo je nechají ráno vyspat, i když jim se spinkat už dávno nechce.
Maminka dceru začala brát na různé kroužky. Plavání ji moc nebavilo. Byla často nemocná, tak tam časem přestaly chodit. Ale výtvarný kroužek, to je něco jiného. Používat různé barvičky a materiály, to bylo to pravé objevování! Mohla tam oběma ručičkama patlat zvláštní otisky, prstíčky mačkat barvu, která tak příjemně protékala z dlaní zpátky na zem, a když chtěla, otiskla je na velký papír. Červená, žlutá, zelená, oranžová, modrá, fialová, bílá, hnědá… Jako by ty barvičky pod jejími dlaněmi tancovaly. Každou chvíli to bylo jinak. Někdy se spolu dotýkaly černá a žlutá barva, někdy modrá, červená, bílá a oranžová spolu udělaly barevnou duhu, jindy zase růžová utvořila krásné kaňky, červená čárky a občas se tam někde povedlo kolečko a nějaké tečky. Nádhera, nádhera, nádhera! Holčička tady prožívala vnitřní radost.
S tatínkem a maminkou si začali doma zpívat písničky a tancovat u nich. Bylo to hodně legrační. Motali rukama, zvedali je nahoru a dolů, kroutili se v pase, a nohama šli do dřepu a zase zpátky nahoru, a někdy i vyskočili. Časem se začalo stávat, že Emička uslyšela nějakou hudbu a začala se trošku pohupovat.
„Tanyny, tanyny…“, volali na ni babička s dědečkem, když u nich byla na návštěvě. A všichni si spolu dali ruce v bok a začali s dívenkou tancovat.
„Hop, hop!“, Emička natáhla ruce k dědečkovi, a radostí chtěla při tanci i skákat. Děda ji vyzvedl do výšky a začal ji vyhazovat do vzduchu. Jé, to se jí líbilo“ Výskala blahem, smála se nahlas a s otevřenou pusou sotva stíhala říkat:
„Ještě, ještě!“ A dědeček ji zvedal a zvedal, a vyhazoval do vzduchu, až ho bolely ruce. Holčička vnímala jen jak lítá vzduchem, a lítá a lítá. Tak nějak se asi cítí ptáčci na zahradě, když kolem nich Emička běží a oni vylítnou vysoko nad keře. To je nejhezčí pocit, nevědět o svých nohách a rukách, a vůbec, o celém těle, a letět vzduchem, a přitom cítit bezpečí, protože děda Emičku nikdy nepustí. Vždycky ji chytí do svých pevných dlaní. Kdyby ji nechytil, jéje, to by bolelo, to by moc bolelo, kdyby dopadla na zem… Ale naštěstí, to si nikdy nestalo
Každé děťátko, jak roste, postupně poznává různé pocity. Smutek, při kterém tečou po tvářích slzičky. Strach, kdy se svírá krk a potřebuje se držet tátovy ruky, nebo se schovat v maminčině náruči. Radost, kdy se chce křičet blahem. Spokojenost, kdy jídlo a pití hřeje v bříšku a všude, v Emičce i okolo ní je příjemný klid. Zkoumavý pocit přichází, když objevujeme novou věc, nový zvuk, nového člověka. Nepříjemný pocit nastává, když jíme něco kyselého nebo hořkého, když spadneme a bolí nás to, když se na nás někdo zlobí. Šťastný pocit přichází, když něco dokážeme, obout botu, postavit komín, uklidit hračky, pohladit kočičku. Tanec pocitů, tak, jak se v nás ty pocity střídají, je tak nějak podobný tomu tanci barviček, které Emička zná ze svých obrázků. Je tak zajímavé nechat pocity v sobě střídat, a zkoumat je, a přemýšlet o nich.
Emičce se žije v rodině moc hezky. Nikomu nevadí, když mlčí, když je uzavřená a chce se jenom tulit a objímat. A když chce naopak být veselá, všichni s ní dovádí. To je pak teprve legrace! Z malinkého úsměvu, z malé dobré nálady, najednou roste větší a větší, až je úplně největší. A víc legrace se prostě do té chvíle nevejde. Všichni se společně s holčičkou smějí, lechtají, lítají, dovádí, smějí se tak nahlas, že skoro ruší sousedy.
Ta svoboda klidu a křiku, ticha a hluku, uzavření v sobě a velké lásky v objetí všech okolo, to se Emičce moc líbí. Vlastně, to se líbí každému dítěti. Všichni by měli mít možnost cítit, co zrovna chtějí cítit. A mít kolem sebe vnímavé lidi, kteří to chápou. Je moc hezké mít kolem sebe ruce, které podají vodu, když mám žízeň. Které připraví jídlo, když mám hlad. Které mi utřou slzy, když je mi smutno. Které mě pohladí, když se chci tulit. Takové ruce, jsou ruce lásky, ruce pochopení. Emička chce mít také tyto kouzelné ruce. Učí se hladit pejsky a kočičky a maminku a tatínka. Učí se dávat psům granule. Učí se pomáhat mamince a odnese hrníček ze stolu do dřezu. Je opravdu moc šikovná. Ráda pozoruje své prstíčky, kolik vlastně umí pohybů. Jako by její ruce tancovaly, když něco dělají. Někdy s nimi jen tak přejíždí po své vlastní tváři a jemně se dotýká míst, kde uvnitř pusinky rostou další zoubky. A někdy se dotýká své tváře z rozpaků, protože cítí nějakou nejistotu. A moc jí pomáhá být sama se sebou a dotýkat se sama sebe na baculaté tvářičce.
Maminka začala s Emičkou chodit na kroužek tancování. Učily se tam spolu různá říkadla, básničky, písničky. Učily se používat tělo, říkat svými pohyby některá slova z básničky, nebo písničky. U některých písniček hodně tancovaly. Je to moc pěkné, vidět všechny malé a velké kamarády, jak tancují každý jinak, a někdy tancují spolu stejně. Pohyby těla jsou zábavné a hudba tak chytlavá. V televizi zahraje hudba a Emičce se tělo samo začne pohupovat sem a tam, jako stébla trávy ve větru, jako květinky na louce. Sem tam, sem tam, sem tam.
Holčička miluje tyto pocity, tu svobodu pohybu, a zároveň i napodobování krůčků tance od někoho, kdo to umí lépe než ona. Když usíná, v postýlce se tělíčko zklidní, v čistém a voňavém pyžámku se pod peřinou rozprostírá ticho a klid. Ale v její hlavičce stále tancují krásné pocity z prožitého dne. Pocity tancují sem a tam, tam a sem, pořád dokola. Pocity, barvičky, květinky, to všechno v ní tancuje. Emička uprostřed tohoto barevného světa usíná a zároveň se sama v sobě houpe sem a tam, sem a tam, sem a tam.
Otázky na paměť, rozvoj myšlení a řeči:
1/ Co dělala Emička od narození?
2/ S kým byla Emička nejraději, když byla malá?
3/ Jaké má Emička kamarády? Pamatuješ si jména?
4/ Na jaké kroužky Emička chodila? Kde se jí líbilo, a kde ne?
5/ Umíš nějakou básničku, písničku, tanec?
Web používá pouze cookies nezbytné pro správné fungování webu, u nichž není potřeba souhlasu uživatele