Příběhy na přání

Pohádka pro Emičku

(někdy přecitlivělé reakce)

Křehulinka

Tenounká dlouhá bytůstka, která by se mohla převlékat za kopretinou a nebyla by vidět. Ve vlasech průhledné malinké kvítky světlounkých pastelových barev, šatičky jakoby z průhledného, bleďounce modrého vzduchu, na zádech průhledná úzká křídla podobná těm, které mají vážky. Křehulinka je velmi důležitá součást této skupiny, od které se všichni učíme její nekonečné citlivosti.

Listenka

Zrzavé vlásky, drobný obličej s pihami, zelené šaty do pasu upnuté na tělo, od pasu bohatá široká sukně, a to celé ze samých listů a lístečků. Z ramenou jí splývá jemný plášť z tenounkého jehličí až na zem, a možná ještě dál. Ve vlasech, v pase a na botkách září sedmikrásky. Ochránkyně přírody, především lesa, luk a strání. Ale stará se také o lidské zahrady a zahrádky a rostlinky v květináčích. Dobře rozumí přirozené kráse a vůním, vodě a vzduchu, a toto dokáže vnést do jakéhokoliv místa na planetě, do jakéhokoliv domova, do všech míst v přírodě.

Kde se vzala, tu se vzala, v ložnici rodičů Emičky se najednou objevila Křehulinka a Listenka. Emička to však vůbec nevěděla. Zrovna byla schoulená na dně skříně s oblečením, protože se tam ještě vešla. Je to její tajná netajná skrývačka. Emička leží schoulená jako šneček, tvář tiskne k ovčímu dětskému pytli z kočárku, ve kterém se zahřívala jako malá, když s rodiči chodili v zimě na procházky. Z krásných velkých čokoládových očí jí stékají slzičky jako hrášky.

Křehulinka cítí zase ten hluboký pocit dojetí a bolesti, které se za slzičkami holčičky skrývají. Po čtyřech leze za dívenkou do skříně, aby ji příliš v jejím zoufalství nerušila. Hladí Emičku po neposedných vláscích, ale ta vůbec nevnímá. Vnímá jen svoje slzičky, protože se maminka na ni rozzlobila. A co se vlastně stalo? Emička byla taková nějaká rozdováděná a z ničeho nic maminku kousla do ruky. Ta vykřikla „au!!“. A dodala rozzlobeně: „Emo, tohle nesmíš dělat!“ Emička to samozřejmě dobře ví, že to nesmí dělat. A vůbec netuší, proč to udělala? A maminka má samozřejmě také pravdu, tohle opravdu děti nesmí dělat. Emičce je to tak líto! Je jí líto, že mamince ublížila. A je jí smutno, protože neví, proč to udělala?

Křehulinka dál hladí bolavé dítě. Listenka chvíli přemýšlela a řekla si DOST. Takhle to dál nejde. Jak té nebohé dívence pomoct? Trošku rozzlobeně si dala ruce v bok, vešla do skříně a šla přímo před oči Emičky. Ta však svá očička měla skrčené trápením. V jednu chvíli si mezi hlasitým vzlykáním a hlubokým nádechem vzduchu do hrudi promnula očička prsty, vytřela z nich slané slzy a otevřela škvírky očí do tmy ve skříni. Najednou zpozorněla. Cože?! Ze škvírek očí se stala zase obrovská kukadla, jak vyvalila oči na Listenku. Úplně se lekla, zmlkla. Najednou zapomněla, že pláče a proč. Než se nadechla k nějakému výkřiku, či otázce, Listenka se ujala slova:

„Ahoj Emičko! Víš, my Tě už nějakou dobu pozorujeme. Jak často pláčeš. A proč? Jo, já jsem Listenka.“ Zdvořile se holčičce uklonila, a jednu nožku dala za druhou, v tom úklonu.

„Já jsem Křehulinka“, vyskočilo další stvoření z Emiččiných vlásků, a také se uklonila.

„Já, já Tě chápu Emičko, moc Tě chápu!“ Křehulince se z očiček vykoulely také slzičky.

Emička zůstala zaražená jako trn v patě a nebyla schopna ze sebe vydat slovo. Zapomněla na celý svět a nevěřícně zírala na ty malinké panenky, které na ni mluví a jsou živé!

Bytůstky si z toho začaly dělat legraci. Posílaly Emičce do očí různé obličeje, šklebily se, usmívaly, dávaly koutky úst nahoru, pak dolů nebo do strany, přivíraly oči, pak je rychle vykulily a pak se samy sobě začaly smát a smát, až se za břicho popadaly. Emička se začala taky usmívat. Cítila, že se těchto mrňavých stvořeníček vůbec nemusí bát.

Listenka dostala nápad. Naklonila se ke Křehulince, pošeptala jí ho do ouška. Obě začaly souhlasně přikyvovat hlavou. Pak se Listenka narovnala, nadechla a zeptala se Emičky:

„Ty často pláčeš, viď?“

Emička přikývla hlavou a sklopila oči.

„A víš, co ti stéká po tváři?“

„Slzy“, zmohla se na odpověď holčička.

„Kapky slz“, upravila její odpověď Listenka.

„A my Tě můžeme vzít do města kapek, chceš?“ vpadla do rozhovoru nedočkavě Křehulinka.

„Ano“, vydechla Emička s nadšením a už se úplně, ale úplně přestala bát.

„Tak ukaž dlaň“, přikázala Listenka.

Holčička nastavila dlaň před malinké bytůstky. Obě víly daly své drobné ručky do její, zavřely oči a v hlavě si přály být ve městě kapek.

Emička vůbec netušila, kde se takové město nachází. Vždyť zatím pořádně neznala ani město, ve kterém bydlí. Město kapek se totiž nachází na obrovském, ale opravdu obrovském oblaku, který je hodně vysoko, je nad všemi obláčky, mráčky a mraky.

Křehulinka s Listenkou vylezly holčičce na ramena, každá na jedno, protože by se tady Emičce mohly snadno ztratit v přízemní mlze. Chůze tady totiž je jiná, než ji známe ze země. Chůze je tu měkounká, skoro jako by se člověk nadnášel, taková zvláštní chůze v bílém vzduchu. Přízemní mlha vlastně není mlha, ale je to horní část oblaku, měkkého a příjemného povrchu, ve kterém se botky zvláštně ztrácí při došlapu. Nejsou tady ulice, jak je známe my lidé. Jsou tu prostě stavení, sem tam rozeseté, bez jakékoliv logiky a adresy. Budovy mají tvar mraků a uvnitř se místnosti dělí na menší obláčky. Nemají dveře. Z místnosti do místnosti se prostě vchází jakousi propustnou stěnou, která má stejnou barvu a hustotu jako cesta, po které šlapou. Nemají okna. Kapky totiž vidí skrze obláčkové stěny kamkoliv, kam chtějí. Kapky totiž vidí srdcem. Nepotřebují okna, nepotřebují zrcadla, nepotřebují televizi, telefon, ani počítače.

Kapky jsou zvláštní bytůstky. Všechny bytůstky jsou stejné, bez oblečení, a přitom je každá jiná svým tvarem, obličejem, nožičkama a ručičkama. Trošku připomínají pana Vajíčko z televize, kterého znají snad všichni dědečkové a babičky. Ale tady mají všichni modré tělo ve tvaru kapky. Některá má světlejší modrou barvu, jiná zase tmavší barvu, některá je poloprůhledná, jiná má zase různé odstíny. Mají jednoduché obličeje, a přitom v nich dokáží vytvořit celou řadu emocí. Špičku kapičky mají různou, někdo jednoduchou, někdo si tu vytváří složitější účesy s tenounkých proudů vody. Některé kapky si potrpí na ozdůbky ve tvaru sněhových vloček, různých tvarů hvězdiček, čárek a koleček. Možná by se tu daly objevit všechny geometrické tvary těchto ozdůbek.

Všude je spousta kapek. A všechny vědí, kam jdou a jaké mají poslání, jakou mají práci. Křehulinka s Listenkou vedou Emičku do výrobny deště. Nikdo se ničemu nediví a každý může vstoupit kamkoliv. Kapky moc dobře ví, že se v jejich městě neocitne nikdo jen tak náhodou. I když sem vstoupí třeba člověk, který ničemu nerozumí, vstoupí sem vždy pod ochranou někoho, kdo světu kapek rozumí.

Zvláštní na tom všem je, že se ve městě kapek nevyrábí kapky deště, ale takové malinké zmrzlé hrudky, krystalky, takové stlačené sněhové vločky do kuličky. Všechny tyto zmrzlé kuličky mají v sobě jemnou mřížku, do které kapky vkládají různé důležité informace. Podle těchto informací pak zmrzlé hrudky ví, ze kterého mráčku mají spadnout na zem nebo město. A když všechny tyto informace zmrzlé kuličky dodrží, přesně v pravý čas se promění v kapky, které padají dolů a lidé jim říkají déšť. Déšť má pokaždé trošku jiný úkol. Někdy umyje střechy ve městě, jindy zaleje pole a louky, a pak zase udělá krásné vodní náhrdelníky lesu a stráním.

Emiččce se tento svět kapek moc líbí, a tak se ptá a ptá. Hledá odpovědi na otázky, které jí letí hlavou. A tak se dozvídá, že v jiné výrobně podobných způsobem vyrábí sněhové vločky, v další výrobně zase kroupy a krupky, na kraji města vyrábí mlhu a ranní rosu.

„Emičko, teď půjdeme navštívit nejstarší kapku ve městě. Třeba Ti pomůže s Tvými slzičkami? Chceš?“

„Ano…“, téměř zašeptala holčička, která se touto otázkou ze svého nadšení ve městě kapek zase začala trochu uzavírat do sebe.

Babička kapička měla velké brýle ze sněhových vloček a za nimi neskutečně hodné oči. Podívala se hlubokým pohledem na dívenku a zeptala se:

„Eminko, můžu Ti tak říkat?“

„Ano.“

Eminko najednou znělo jako miminko, a stará kapička si jako by vzala dívčí srdíčko do dlaní a začala ho houpat. Sem a tam, tam a sem.

„Eminko, Tobě, když se něco stane, co se lidem okolo Tebe nelíbí, nebo když se Ti něco nedaří, jak bys chtěla… Ucítíš v sobě takový studený vítr? Když Tě někdo napomene, jeho slova v Tobě zmrznou jako vločka, jako ledová krupka? Studí to tam uvnitř v Tobě, v tom srdíčku?“

„Asi ano…“ souhlasí po chvíli dívka.

„Eminko, víš, to je málo lásky. Vy lidé tím často trpíte. Ale to vůbec neznamená, že by Ti maminka s tatínkem dávali málo lásky. Oni Tě mají moc rádi, to asi víš?“

„Ano…, ale…“

„Já vím, já vím. Přesto ta bolest přichází. A ty ji před maminkou a tatínkem ukrýváš. A sama si s ní nevíš rady… Ale Ty znáš lék na tuto bolest. Víš to?

„Nevím…??“ Emičce se najednou zvětšily oči údivem.

„Vždyť to občas děláš. Někdy se Ti povede říct PROMIŇ, obejmout maminku a dát jí pusinku, viď?“

„Ano, ano, je to tak!“ už si holčička vzpomíná.

„A to je krásný pocit, že? Srdíčko nestihne zmrznout, a pak Tvá očička nemusí plakat… To je přece moc hezký pocit!“ A babička kapička pokračuje:

„Tento pocit je krásnější než být ve skříni sama a vyrábět z očí slzy a cítit studené srdíčko, a horké čelo od bolesti, které nerozumíš, ale vlastně si ji sama tvoříš?“

A jak stará kapička mluvila a mluvila, vysvětlovala a vysvětlovala, a houpala srdíčko Emičky sem a tam, tam a sem, sem a tam… dívenka najednou usnula s nádherným pocitem bezpečí, které znala jako malé miminko v náručí své maminky a tatínka. Křehulinka a Listenka toho využily, poděkovaly babičce kapičce, a kouzlem dívenku přenesly zpátky do skříně. Sedly si na parapet okna, kde byly trochu schované za květináčem a čekaly…

Po chvíli vešel do ložnice tatínek a dělal, že Emičku hledá.

„Beruško, kdepak jsi?“

„Kde máme tu naši malou holčičku?“

Emičku tatínkovo volání vzbudilo a zvolala:

„Tady, tady jsem!“

Vylezla ze skříně a radostně vlítla tatínkovi do náruče:

„Mám Tě ráda!“

„Já Tebe taky, Beruško.“ Tatínek tak někdy Emičce říkal. Ještě pevněji ji objal a řekl:

„Půjdeš to říct i mamince? A omluvíš se jí za to kousnutí?“

„Ano, ano!“ Zvolala stále radostně Emička. A když jí tatínek v kuchyni pustil na zem z náruče, běžela za maminkou a oběma rukama se jí pověsila na nohu a zvolala:

„Promiň. Maminko, mám Tě ráda!“ Maminka má z chování Emičky velkou radost, a tak ji vyhazuje do vzduchu nad sebou tak, jak to má ráda. A Emička výská blahem a směje se tak nahlas, že si vedle obě víly musely trochu zacpat uši. Křehulinka s Listenkou jsou moc spokojené a mohou se vrátit k ostatním bytůstkám.

A tak se dějí zázraky. Když vlastní bolest zahojíme láskou k jiným a k sobě. To je největší lék na všechna trápení, na všechny chyby, které uděláme. A kdo pohádku dočetl až sem, prosíme, obejměte někoho, kdo je někde blízko vás. Obejměte ho a řekněte si vzájemně, jak se máte rádi. To za vás nikdo neudělá.